Proč Jürgen Hardt žádá sankce EU proti Itamaru Ben-Gvirovi

Výzvu Jürgena Hardta k sankcím Evropské unie spustily výroky izraelského ministra národní bezpečnosti Itamara Ben-Gvira v podcastu bývalého rukojmího z Gazy Roma Braslavského. Ben-Gvir v něm řekl, že Izrael by měl v Gaze provádět „cílené atentáty“ a každou noc zabít 30 až 40 lidí — nejen těch, kteří v danou chvíli představují bezprostřední hrozbu. Některé Palestince označil za lidi, kteří „si nezaslouží život“, a dodal, že „ani nejsou lidmi“.

Hardt, mluvčí poslanecké skupiny CDU/CSU pro zahraniční politiku, výroky označil za odlidšťující. EU by podle něj měla Ben-Gvira sankcionovat jako potvrzení univerzální platnosti lidské důstojnosti a lidských práv.

Co Hardta přimělo zasáhnout

Ben-Gvir kritizoval rozhodnutí premiéra Benjamina Netanjahua zmírnit intenzitu izraelských úderů v Gaze. Nešlo tedy pouze o obecnou výzvu k tvrdšímu vojenskému postupu: ministr prosazoval pravidelný noční počet zabitých a výslovně uvedl, že cíle nemají být omezeny jen na osoby představující bezprostřední nebezpečí.

Ve stejném rozhovoru podpořil také povzbuzování Palestinců k trvalému odchodu z Gazy a uvedl, že by toto území mělo být chápáno jako celek patřící Izraeli. Jeho postoje byly v médiích spojovány s podporou vzniku izraelských osad v Gaze.

Hardt proto spor nevnímá jako reakci na jediný kontroverzní citát. Podle jeho argumentace jde o kombinaci eskalace násilí, odlidšťující rétoriky, vysídlování Palestinců a rozšiřování osad — tedy o postoje, které jsou neslučitelné s principy, jež mají sankce EU chránit.

Jak Hardt spojuje případ s evropsko-izraelskými vztahy

Hardt přidal i širší politický argument. Izraelská vláda bez Ben-Gvira a ministra financí Bezalela Smotriče by podle něj měla lepší šanci obnovit konstruktivní vztahy mezi Izraelem a Evropou.

Sankce tak rámuje jako opatření namířené proti jednání konkrétního představitele, nikoli nutně proti Izraeli jako celku. Zároveň odděluje izraelskou vládu a obyvatelstvo od dvou krajně pravicových ministrů, jejichž veřejná vystoupení se stala diplomatickou zátěží.

Jaký tlak to vytváří na německou vládu

Hardtův hlas má váhu, protože zastává funkci mluvčího CDU/CSU pro zahraniční politiku. Jeho výzva zvyšuje tlak na kancléře Friedricha Merze a ministra zahraničí Johanna Wadephula, aby přehodnotili dosavadní německý odpor k zařazení Ben-Gvira na sankční seznam — nebo alespoň neblokovali společný postup EU.

Dostupné informace však nepotvrzují formální změnu postoje Berlína. Dřívější zprávy uváděly, že Německo odmítalo návrhy na zařazení izraelského ministra na sankční seznam i omezení obchodu s osadami na Západním břehu. Pozdější informace popisovaly německý odpor také k navrhovanému zákazu obchodu s osadami; Wadephul přitom argumentoval nutností jednomyslného rozhodnutí.

Hardtovu intervenci je proto třeba chápat jako významnou politickou výzvu, nikoli jako rozhodnutí německé vlády nebo důkaz, že Německo sankce podpoří.

Proč se EU na sankcích obtížně shoduje

EU už v červnu zvažovala sankce proti Ben-Gvirovi kvůli jeho zacházení s aktivisty z Global Sumud Flotily, humanitární mise směřující do Gazy. Ministři zahraničí členských států tehdy nedospěli ke shodě. Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová uvedla, že sankce navrhovalo mnoho zemí, potřebný konsenzus však nevznikl.

Překážka je politická i procedurální: sankce EU v oblasti zahraniční politiky vyžadují jednomyslnost členských států. Nesouhlas jediné vlády proto může zabránit zařazení osoby na společný sankční seznam.

Některé státy mezitím přijaly vlastní opatření. V červnu 2025 oznámily Spojené království, Austrálie, Kanada, Nový Zéland a Norsko sankce proti Ben-Gvirovi a Smotričovi kvůli podněcování násilí proti palestinským komunitám. Francie a Irsko ministrům v roce 2026 rovněž zakázaly vstup na své území. Tato národní opatření však nepředstavují sankční režim celé EU.

Samostatný spor o obchod s osadami

Ministři EU současně diskutovali o omezení obchodu s izraelskými osadami na okupovaném Západním břehu. Zvažovali systém dovozních licencí, prohibitivní cla i úplný zákaz. Zákaz získal na červencovém jednání největší podporu, ale členské státy zůstaly rozdělené a společné omezení neschválily.

Tato debata s Hardtovou výzvou souvisí, nejde však o totožné opatření. Sankce proti Ben-Gvirovi by mířily na konkrétního ministra, zatímco omezení obchodu s osadami by se dotklo obchodních vztahů spojených s osadnickou činností. Oba návrhy narážejí na stejný problém: nutnost dohody napříč EU.

Co bude dál

Hardtův výrok zvyšuje tlak na německé vládní konzervativce a dává nový impuls požadavkům na postup proti Ben-Gvirovi. Kriticky se vyjádřili také němečtí sociální demokraté. Vicekancléř Lars Klingbeil později vyzval k vážnému zvážení sankcí EU a Ben-Gvirovy výroky označil za nelidské.

Ani Hardtova výzva, ani následná odsouzení však sankce nezaručují. Dostupné informace ukazují, že v Berlíně i Bruselu dál trvá politický rozpor. Dokud Německo svůj postoj nezmění a všech 27 členských států se neshodne, zůstávají Ben-Gvirovy výroky předmětem politického tlaku — nikoli výsledkem přijatých sankcí EU.