Ceuta rozděluje Evropu: Itálie a Španělsko se střetly kvůli migraci i Schengenu

Italští politici však použili i mnohem ostřejší rétoriku. Premiérka Giorgia Meloniová, místopředseda vlády Matteo Salvini a ministr zahraničí Antonio Tajani vyzývali k pozastavení účasti Španělska v Schengenu nebo alespoň k přezkoumání jeho postavení v prostoru volného pohybu.

Tajani později odmítl, že by Itálie vedla proti Španělsku „válku“. Madrid podle něj neměl kritizovat italské kontroly, ale měl se „zajímat o Maroko“, odkud podle jeho argumentace vychází hlavní problém.

Španělská odveta

Španělsko nejprve vyzvalo Řím, aby kontroly zrušil. Když Itálie odmítla, Madrid zavedl vlastní kontroly na leteckých a námořních příjezdech z Itálie. Platit začaly 8. srpna a jejich trvání bylo stanoveno do 7. září. Evropská komise jako oficiálně uváděné důvody eviduje hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost a řízení migračních toků v souvislosti s rozsáhlým pohybem občanů třetích zemí a rizikem jejich dalšího přesunu v rámci Schengenu.

Španělské opatření je širší než původní cílený postup Itálie. Během prvního dne španělští policisté podle agentury Reuters zkontrolovali přibližně 200 cestujících na šesti největších letištích.

Madrid svůj krok prezentoval jako reakci na italské rozhodnutí a na přetrvávající tlak spojený s nelegální migrací. Tajani označil španělskou odpověď za „nepochopitelnou a naprosto nepřijatelnou“.

Proč je v centru sporu Maroko?

Krize v Ceutě ukázala, jak silně evropská správa hranic závisí na spolupráci s Marokem. Španělsko potřebuje marocké úřady při ochraně hranice i při návratech lidí. Itálie a další zastánci tvrdšího přístupu naopak tvrdí, že EU by měla na tranzitní země více tlačit a zároveň s nimi vytvořit strukturovanější spolupráci, místo aby celou událost vnímala pouze jako selhání Madridu.

Zprávy o tom, že marocké úřady po masovém přechodu zadržely lidi, kteří se pokoušeli dostat do Ceuty, znovu zdůraznily klíčovou roli Rabatu při regulaci pohybu směrem k této španělské enklávě.

Spor se tedy netýká jen lidí, kteří by mohli přicestovat do Itálie nebo Španělska. Jde také o širší otázku, zda má evropská migrační politika stát především na přesouvání kontroly na tranzitní země, rychlejších návratech, nebo na společných řešeních na úrovni celé EU.

Dva rozdílné politické přístupy

Italská vláda využívá události k prosazování odstrašení, přísnější ochrany vnějších hranic a omezení nelegální migrace. Tajani zároveň kritizoval přístup španělského premiéra Pedra Sáncheze k legalizaci pobytu lidí bez oprávnění, který označil za zásadně chybný.

Španělská středolevá vláda naopak odmítá představu, že by měla být potrestána za řešení náhlé hraniční krize. Její odpověď spojila nasazení armády a policie, návraty do Maroka a vzájemné kontroly cestujících z Itálie. Madrid zároveň hájí migrační politiku, která je vůči regularizaci pobytu otevřenější než přístup Říma.

Proto má konflikt praktickou i ideologickou rovinu. Itálie prosazuje tvrdší evropskou politiku zaměřenou více na vnější hranice a odrazování migrantů. Španělsko se brání jednostrannému obviňování a hájí jiný způsob řízení migrace.

Znamená to konec Schengenu?

Bezprostředním výsledkem je návrat kontrol na vybraných vnitřních trasách mezi dvěma státy EU, které běžně fungují bez pravidelných hraničních kontrol. Podle evidence Evropské komise měly italské kontroly platit od 1. srpna do 1. září a španělské od 8. srpna do 7. září.

Důležité je správné pojmenování: podle dostupných informací nejde o trvalé pozastavení Schengenu ani o vyloučení Španělska z tohoto prostoru. Jde o dočasné obnovení vnitřních kontrol, které schengenská pravidla za určitých podmínek umožňují. Italské opatření se podle jeho popisu netýkalo občanů EU.

Politický význam je ale větší než samotné praktické komplikace na letištích a v přístavech. Pokud kontroly skončí podle plánu, může být spor vnímán jako krátkodobá reakce na mimořádnou krizi. Jestliže však budou vlády opakovaně využívat vzájemné kontroly k politickému nátlaku, může to oslabit důvěru ve volný pohyb a proměnit vnitřní hranice v běžný nástroj evropských sporů.

Širší otázka pro Evropskou unii

Případ Ceuty odhalil známou rozdělující linii evropské migrační politiky. Národní vlády chtějí mít kontrolu nad vlastními hranicemi, nelegální pohyb lidí se však v prostoru bez vnitřních hranic rychle stává společným problémem všech členských států. Ministři EU proto zdůrazňují boj proti převaděčům, účinnější návraty a partnerství se zeměmi mimo Unii.

Itálie a další vlády s podobným přístupem podporují také návrhy na vznik návratových center v třetích zemích financovaných či podporovaných EU. Tyto plány zůstávají sporné kvůli právním, lidskoprávním i praktickým otázkám.

Prozatím se rozhoduje hlavně o tom, zda Itálie a Španělsko nechají dočasná opatření skutečně vypršet, nebo z nich udělají dlouhodobější konfrontaci. I kdyby kontroly zmizely, nezmizí základní spory: jakou roli má hrát Maroko, kdo odpovídá za vnější hranice, jak nakládat s lidmi bez oprávnění k pobytu a jak daleko mohou státy v rámci Schengenu zajít při mimořádných krizích.