Nobelista Daron Acemoglu: Liberální demokracie umírá na vlastní selhání

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Daron Acemoglu napsal knihu, která se možná stane nejambicióznějším příspěvkem do přeplněného žánru „liberalismus v krizi“. Jeho novinka Co se stalo s liberální demokracií? Přebudování politiky sdílené prosperity (vydáno 11. srpna 2026, Penguin Random House, 416 stran) přichází s provokativní tezí: největší hrozbou pro liberální demokracii není populismus, autoritářství ani sociální sítě – jsou to její vlastní vnitřní selhání . Zatímco jiní ukazují prstem na vnější síly, Acemoglu přichází s mnohem obviňujícím argumentem: liberalismus umírá především na vlastní rány .

<!-- hlavní teze -->

Hlavní teze: Sebepůsobená krize

Acemoglu tvrdí, že liberální demokracie vzkvétala přesně tehdy, když plnila své základní sliby: široce sdílený ekonomický růst, inkluzivní demokratické řízení a svobodné hledání poznání . Systém se zhroutil ve chvíli, kdy tyto sliby přestal naplňovat. Kniha mapuje, jak se liberalismus – filozofie stvořená ke kontrole moci – nikdy plně nepřizpůsobil tomu, že se ve 20. století stal státní ideologií establishmentu, a chyběla mu odolnost vůči šokům globalizace a digitálních technologií .

<!-- měkký krunýř -->

‚Měkký krunýř‘: Jak elity zúžily demokracii

Acemoglu popisuje mechanismus, který nazývá „měkký krunýř“ (soft straitjacket). Nejde o otevřenou represi, ale o postupné, elitami řízené zužování politických a ekonomických možností, které omezilo demokratickou debatu a systematicky vyloučilo zájmy dělnické třídy . Projevil se ve třech klíčových selháních:

• Opuštění sdílené prosperity: Liberální elity přihlížely rostoucí nerovnosti a stagnaci mezd pro pracující bez vysokoškolského vzdělání, zejména po roce 1980, kdy automatizace, globalizace a deindustrializace přetrhly vazbu mezi růstem produktivity a mzdami .
• Povýšení vysokoškolsky vzdělané elity: Politika a kultura se posunuly směrem k prioritám profesionálů a držitelů titulů, čímž odcizily právě tu dělnickou třídu, která byla kdysi základní voličskou základnou progresivního liberalismu .
• Odklon od svobody projevu a demokratické samosprávy: Instituce přestaly reagovat na vůli lidu a kultura otevřené debaty se vytratila. Acemoglu uvádí, že 85 % amerických voličů má pocit, že „voleným představitelům nezáleží na tom, co si lidé jako oni myslí“ .

Tento měkký krunýř udusil demokratickou vnímavost, která kdysi liberalismu dávala legitimitu, a učinil ho zranitelným vůči populistickému protiútoku .

<!-- paralela s AI -->

Dysfunkce AI jako zrcadlo krize demokracie

Acemoglu kreslí přímou a pozoruhodnou paralelu mezi dysfunkcí ve vývoji umělé inteligence a širší krizí liberální demokracie. V obou oblastech podle něj elitami řízená eskalace nahrazuje deliberativní, široce prospěšný pokrok .

Debata o AI má podle něj „tendenci všechno eskalovat“ a je hnána stejným rozdělením mezi vzdělanou, tituly ověnčenou elitou a všemi ostatními . Místo aby byla umělá inteligence demokraticky utvářena tak, aby doplňovala pracovníky a sloužila veřejným potřebám, je technologie nasazována k „posílení korporací a vlád na úkor pracujících a občanů“ . Polarizace a ztráta důvěry ve správu AI zrcadlí identickou dynamiku v politickém životě .

Acemoglu je dlouhodobým kritikem současného směřování AI. Odhaduje, že v blízké budoucnosti bude rentabilně automatizováno jen asi 5 % úkolů, což přinese maximálně 1–1,5% nárůst HDP, a že skutečný přínos AI k růstu celkové produktivity za příští desetiletí bude zhruba 0,55 % – zlomek nadšených projekcí z Wall Street . Skutečný problém podle něj není AI sama, ale „bezduchá“ diskuse a koncentrace moci, kterou umožňuje .

<!-- řešení -->

Řešení: ‚Liberalimus dělnické třídy‘

Acemogluovou navrhovanou alternativou je „liberalismus dělnické třídy“ (working-class liberalism) – rámec, který propagační materiály popisují jako „rooseveltovský“ projekt . Jeho základní prvky jsou:

• Obnova sdílené prosperity: Přesměrování hospodářské politiky tak, aby prospívala pracujícím bez vysokoškolského vzdělání prostřednictvím silnější vyjednávací pozice, lepších mezd a inkluzivního růstu. To znamená odklon od agendy zaměřené na elity a příklon k politice, která přináší hmatatelné zisky nejméně vzdělaným a nejméně kvalifikovaným .
• Demokratická obnova: Oživení institucí samosprávy a svobody projevu tak, aby liberalismus opět reagoval na požadavky lidu, nikoli na elitní konsenzus. Acemoglu zdůrazňuje samosprávu na úrovni komunit a obnovu silných komunit jako nezbytný předpoklad svobody .
• Technologické přesměrování: Utváření AI a automatizace tak, aby doplňovaly lidské schopnosti a posilovaly pracovníky, nikoli je nahrazovaly nebo koncentrovaly moc v rukou hrstky vyvolených. Volá po „pro-pracovnické AI“ a silnější záchranné síti, včetně podpory nástrojů AI, které zvyšují produktivitu pracovníků a jejich vyjednávací sílu, místo aby rušily pracovní místa .

Acemoglu tento rámec neprezentuje jako návrat k sociálnímu státu poloviny 20. století, ale jako novou politickou filozofii, která znovu získává původní slib liberalismu – širokou svobodu a sdílenou prosperitu – pro postindustriální, technologiemi narušený svět . Tvrdí, že „oprava liberální demokracie není odpovědí“ a že je nutná zásadní přestavba .