Hubbleův vesmírný dalekohled poprvé zachytil ve viditelném světle útvar přezdívaný „Kočičí ocas“, který se nachází v prachovém disku kolem hvězdy Beta Pictoris. V infračerveném záření jej dříve odhalil teleskop Jamese Webba. Tým vedený Arinem Avsarem z Arizonské univerzity zkoumá, zda je oblak prachu pozůstatkem srážky velkých těles. Samotnou srážku ale astronomové nepozorovali.
30
18
13
Hubble a Webb zachycují prach každý jinak
Webbův přístroj MIRI pozoruje střední infračervené záření, které mimo jiné umožňuje sledovat teplo vyzařované prachovými částicemi. Hubbleův přístroj STIS naopak zaznamenává viditelné světlo rozptýlené prachem. Každý teleskop tedy nabízí jiný pohled na tentýž útvar.
1
2
8
Nová studie vychází ze šesti pozorovacích sérií Hubbleova teleskopu pořízených v letech 2012 až 2025.
30 Na snímcích ve viditelném světle se „Kočičí ocas“ jeví kratší než na Webbových infračervených záběrech. Čím dál od hvězdy se prach nachází, tím méně světla odráží — a tím obtížnější je jej v těchto vlnových délkách zachytit.
20
Možná stopa po srážce, nikoli její přímý záznam
Jedním z možných vysvětlení vzniku útvaru je srážka velkých těles, třeba těch, která jsou rozměry srovnatelná s Plutem. Arizonská univerzita popisuje oblak jako možný následek rozpadu dvou či více takových těles na drobná prachová zrnka. Jde však o interpretaci pozorovaného útvaru, nikoli o přímý záznam srážky.
13
15
Uhlíkatý materiál by také mohl vysvětlit, proč byl útvar ve viditelném světle tak těžko pozorovatelný: dlouhé řetězce atomů uhlíku mohou toto světlo pohlcovat.
18 Z dostupných údajů ale nelze s jistotou určit všechny podrobnosti o složení prachových zrn ani o tom, jak přesně vznikla.
Co může pozorování astronomům napovědět
Beta Pictoris leží přibližně 63 světelných let od Země a její prachový disk nabízí astronomům příležitost zkoumat možné srážky i působení planet na okolní materiál. Výzkum tohoto systému může pomoci ověřovat modely interakcí mezi planetami a disky a porozumět srážkám menších těles, z nichž se planetární soustavy skládají.
18
5
Pozorování „Kočičího ocasu“ ve viditelném i infračerveném světle přidává další vodítko. Samo o sobě však neprokazuje, která tělesa se srazila, ani neodhaluje úplnou historii prachu. Umožňuje vědcům porovnat, jak se útvar jeví v různých vlnových délkách, a lépe zkoumat proměny planetárních soustav.