Dokážou si budoucí gigacity udržet lidské vazby? Dháka a Jakarta jsou testem

Tento inženýrský zázrak – udržet v jedné metropolitní oblasti desítky milionů lidí – však přináší i lidskou cenu, které teprve začínáme rozumět. Albert Bachtizin, ředitel Ústředního ústavu ekonomie a matematiky Ruské akademie věd (CEMI RAS) a profesor na Lomonosovově univerzitě, upozorňuje v červenci 2026 v komentáři pro South China Morning Post na to, že ztrácíme schopnost přivádět lidi do rodin, právě když je natěsnáme do stále větších velkoměst . Jeho hlavní obava zní: samotná velikost gigacit zatěžuje sociální vazby. Fyzická a psychická izolace může narůstat i při extrémní hustotě obyvatel, protože infrastruktura, dojíždění a ekonomický tlak v obřích městech ubírají čas a prostor pro smysluplné mezilidské vztahy a zakládání rodin .

Od megaměst ke gigacity: co ukazují projekce OSN

Posun od megaměst k tomu, co Bachtizin nazývá „gigacity“ – města s 50 a více miliony obyvatel – je tažen především Asií a Afrikou. Ze současných 33 megaměst jich je 19 v Asii . Dháka a Jakarta jsou hlavními postavami tohoto příběhu, ale nejsou jediné. Nigérijský Lagos by mohl do roku 2100 dosáhnout až 88 milionů obyvatel, čímž by hranici gigacity překonal s přehledem .

Bachtizin poznamenává, že těžiště budoucí rozsáhlé urbanizace se přesouvá do Afriky a jižní Asie . To je v souladu s celkovými daty OSN, podle nichž se městská populace světa do roku 2050 zvýší o více než 1,7 miliardy lidí a dosáhne zhruba 6,5 miliardy .

Projekce počtu obyvatel největších měst (2025 vs. 2050)

Do roku 2050 by si Dháka měla udržet mírný náskok zhruba 300 000 obyvatel před Jakartou. Obě města zažila v posledních desetiletích explozivní růst – Dháka od roku 2000 rostla více než sedmkrát rychleji než Tokio . Tokio by se naopak mělo do poloviny století propadnout na sedmé místo, když ho předhoní rychle rostoucí města jako Šanghaj a Nové Dillí .

Společenská výzva: proč větší nemusí znamenat lepší

Bachtizin vnímá vzestup gigacit jako technický triumf i společenskou výzvu – naše technologická schopnost stavět a řídit stále větší městské celky předběhla schopnost zachovat v nich lidské vazby, které drží pohromadě rodiny a komunity . Nejde jen o teoretické varování. Výzkum ruských megaměst například zjistil, že jejich obyvatelé jsou „sociálně a prostorově odpojení“ a žijí pod dvojím tlakem neustále zrychlené a proměňující se struktury města .

Otázka, kterou Bachtizin klade, se stává naléhavou: dokážeme navrhnout gigacity tak, aby lidi nejen ubytovávaly, ale pomáhaly jim zakládat rodiny, udržovat přátelství a budovat komunity? Data OSN nám dávají představu o rozsahu výzvy – ale odpověď na to, zda v takovém měřítku přežijí lidské vztahy, se teprve píše. Jasné je, že příštích 25 let prověří nejen naše inženýrství, ale i naši sociální představivost.

Tento článek čerpá především z údajů Divize pro populaci OSN (World Urbanization Prospects 2025) a z analýzy Alberta Bachtizina publikované v South China Morning Post. Všechny údaje o počtu obyvatel vycházejí z harmonizované metodiky OSN a mohou se mírně lišit od údajů národních censů.