Parthenon prý neměl „opravovat“ zrak. Nová studie zpochybňuje slavný výklad jeho křivek

Představa, že Parthenon byl navržen jako mimořádně rafinovaný optický trik, patří k nejznámějším příběhům o antické architektuře. Podle tohoto výkladu Řekové lehce prohnuli vodorovné linie chrámu a dali sloupům nepatrné zesílení, aby budova z dálky působila dokonale rovně.

Matematik Alain Goriely ve studii publikované v roce 2026 v Royal Society Open Science tento výklad napadá. Netvrdí, že jemné odchylky Parthenonu neexistují ani že nemohly být záměrné. Jeho hlavní závěr je užší, ale podstatný: neexistuje přesvědčivý historický ani vědecký důkaz, že byly navrženy jako univerzální „optické korekce“, které měly napravovat zkreslené lidské vidění. 35

Co je na Parthenonu skutečně zakřivené

Jedním z často uváděných prvků je stylobat, tedy horní stupeň pod sloupy. Jeho linie není zcela rovná: směrem ke středu se zvedá zhruba o 6 centimetrů. Další známou zvláštností je entasis — velmi mírné rozšíření dříku sloupu, přibližně 18 milimetrů. 35

Tradiční vysvětlení říká, že dokonale rovná dlouhá plocha by oku připadala uprostřed prověšená a že zcela přímý sloup by mohl vypadat příliš tenký nebo dokonce lehce vydutý dovnitř. Křivky měly tyto údajné chyby vjemu vyrovnávat.

Goriely prověřuje nejméně 12 podobných navrhovaných korekcí. Dochází přitom k závěru, že vjemy, které mají opravovat, buď nejsou reálné, nebo jsou za normálních pozorovacích vzdáleností a úhlů tak slabé, že je člověk prakticky nezaznamená. 35

Proč by jednotná „oprava zraku“ nedávala dobrý smysl

Studie upozorňuje i na obecnější problém. Zrakový vjem není pevná veličina: mění se podle vzdálenosti, úhlu pohledu, osvětlení, polohy hlavy i mezi jednotlivými lidmi. Jedna přesně stanovená geometrická úprava proto jen těžko může sloužit jako univerzální oprava pro všechny pozorovatele a za všech podmínek. 5

To neznamená, že architekti pracovali náhodně. Podle Gorielyho pouze nevíme, proč tyto odchylky zvolili. Mohly mít estetický, konstrukční nebo jiný význam — studie však odmítá s jistotou připsat jim právě funkci optické kompenzace. 5

Jak vznikl mimořádně odolný příběh

Kořeny této představy sahají až k Vitruviovi. Římský autor v traktátu De architectura uváděl například, že nárožní sloupy mají být silnější, protože izolované proti okolnímu vzduchu působí štíhleji. 5

V 19. století pak britský architekt Francis Penrose přesným měřením doložil, že Parthenon se skutečně odchyluje od přísné přímosti a pravidelnosti. Entasis vysvětloval jako reakci na domnělou iluzi: sloup s rovnými boky má údajně působit ztenčeně nebo konkávně. 2

Právě zde se podle Gorielyho spojily dvě různé věci: pozoruhodná a reálná geometrie chrámu na jedné straně, a zděděný příběh o jejím účelu na straně druhé. Pro úmysl původních stavitelů však chybí přímé historické doklady; stejně tak podle analýzy chybí vědecký podklad pro tvrzení, že bylo nutné opravovat konkrétní zrakový klam. 35

Varování před svůdně jednoduchým vysvětlením

Goriely pro tento sklon používá pojem „omyl nejvyššího vědění“: máme tendenci představovat si staré Řeky jako lidi s téměř nadpřirozeně komplexním mistrovstvím v matematice, stavitelství, umění i psychologii. Pak snadno vyvozujeme důmyslný skrytý záměr z každé nepravidelnosti. 5

Takový příběh se navíc dobře opakuje — v popularizačních textech, výuce i v odpovědích generovaných umělou inteligencí. Samotné opakování ale není důkaz. Odborná debata o takzvané epistemologii chatbotů ostatně připomíná, že výstup velkého jazykového modelu sám o sobě neposkytuje epistemické ospravedlnění tvrzení. 7

Gorielyho pointa tedy není, že by Parthenon byl méně výjimečný. Spíše vyzývá k opatrnosti: nesměšovat krásný, tradičně předávaný výklad s prokázaným faktem. Křivky Parthenonu jsou skutečné. To, že je umíme změřit, však ještě neznamená, že bezpečně známe důvod, proč vznikly. 35