Zuby ze Sulawesi posouvají historii užívání psychoaktivních látek o 12 000 let zpět

Zuby dvou pravěkých lovců a sběračů z indonéského ostrova Sulawesi přinášejí důkazy, že lidé mohli pravidelně užívat psychoaktivní betelové ořechy už před 25 000 lety. Kombinace neobvyklého opotřebení chrupu, chemických stop a laboratorních testů z tohoto nálezu dělá silného kandidáta na dosud nejstarší doklad pravidelného užívání psychoaktivní látky. 12

Co prozradily zuby dvou lidí

Pozůstatky patřily lidem, kteří žili v odlišných obdobích. První jedinec, popsaný jako muž, zemřel zhruba před 25 000 až 16 000 lety. Druhý žil přibližně před 7 600 až 6 300 lety. Oběma bylo v době smrti odhadem 40 až 50 let. 8

Na jejich zubech byly nápadně hluboké, zaoblené rýhy a rozsáhlé opotřebení. Badatelé je vykládají jako následek opakovaného dlouhého držení tvrdých celých betelových ořechů v ústech a jejich cucání, nikoli žvýkání připravené betelové směsi. 12

Chemická analýza navíc odhalila v zubní tkáni arekolin – hlavní psychoaktivní alkaloid v semeni palmy areky, jemuž se běžně říká betelový ořech. Spolu s odpovídajícím typem opotřebení tento nález podporuje závěr o opakovaném požití, nikoli o jednorázovém kontaktu. 14

Účinek i bez hašeného vápna

Dnešní betelové přípravky často obsahují hašené vápno neboli hydroxid vápenatý, který urychluje vstřebávání arekolinu. U dávných obyvatel Sulawesi však nebyly zjištěny doklady jeho použití. To ukazuje na jednodušší a starší způsob: cucání celých ořechů. 15

Neznamená to ale, že by takový postup neměl psychoaktivní účinek. Při experimentech výzkumný tým vystavil celé betelové ořechy umělým slinám. Uvolněný arekolin následně aktivoval příslušné lidské receptory v laboratorním systému. Dlouhé cucání tedy mohlo dodat fyziologicky účinnou dávku i bez vápna. 14

Účinek se zřejmě lišil od moderního žvýkání směsi s vápnem: vápno vstřebávání zrychluje a zesiluje, zatímco z celého ořechu se látka podle všeho uvolňovala postupně. 15

Možná úleva od bolesti, ale za cenu poškození zubů

Autoři studie připouštějí, že betelové ořechy mohly sloužit i k mírnění bolesti zubů. Arekolin má analgetické vlastnosti a oba lidé měli chrup velmi vážně poškozený. Z těchto údajů však nelze s jistotou určit, co přesně bylo jejich motivací. 18

Zubní nález zároveň ukazuje výrazný paradox. Abrazivní ořechy patrně přispívaly k extrémnímu opotřebení, onemocnění závěsného aparátu zubů a u některých zubů i k obnažení dřeňové dutiny. Látka, která mohla krátkodobě ulevit, tak mohla současně prohlubovat poškození ústní dutiny spojené s opakovaným užíváním. 1

Širší závěr je opatrný, ale podstatný: lovci a sběrači z doby ledové mohli rozpoznat, že přírodní látka mění vnímání a tlumí bolest. Důkazy podporují pravidelné užívání betelového ořechu a jsou slučitelné s úlevou od bolesti; přímo však nedokazují, že ořechy sloužily k léčbě infekce. 1

Proč nález mění časovou osu užívání drog

Za nejstarší doklad užívání psychoaktivních látek se dříve často považovalo fermentované ječné pivo staré přibližně 13 000 let. Pokud se výklad ze Sulawesi potvrdí, posouvá pravidelné užívání o zhruba 12 000 let dál do minulosti – do doby ledové a mezi lovce a sběrače, nikoli do zemědělských společností. 1

Proměňuje také pohled na historii betelového ořechu. Starší modely kladly počátky této praxe do neolitu či doby bronzové, asi před 3 500 lety. Nález ze Sulawesi naznačuje, že mohla vzniknout už před 25 000 lety a že dnešní žvýkání směsí s vápnem představuje pozdější technologické rozvinutí mnohem staršího zvyku. 1

Co je doloženo a co zůstává otevřené

Nejpřesvědčivější je souběh tří nezávislých stop: neobvyklých zubních rýh, arekolinu v dávných zubech a pokusů, které ukázaly uvolňování arekolinu z celých ořechů ve slinách. 14

Výzkumníci proto mohou rozumně usuzovat na opakované cucání celých betelových ořechů a na vystavení jejich psychoaktivní látce. Přesná síla účinku, společenský význam tohoto zvyku i to, zda hlavní motivací byla úleva od bolesti, však zůstávají interpretacemi, nikoli přímo pozorovanými skutečnostmi. 1