Yara Sluiskil spustila největší průmyslový projekt CCS v Evropě

Nizozemský závod Yara ve Sluiskilu uvedl do provozu zařízení pro zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS). Evropská komise jej označuje za největší komerční průmyslový projekt CCS v Evropě. Jeho podstatou není jen zachytit emise v jedné továrně, ale propojit nizozemský chemický průmysl s lodní přepravou a trvalým geologickým uložením v Norsku. 1

Jde o důležitý test pro evropskou dekarbonizaci průmyslu. Klimatický přínos však bude záviset na spolehlivém provozu, důsledné kontrole dlouhodobého úložiště a na tom, zda CCS doplní rychlé snižování emisí, namísto aby jej odsouvalo.

Co zařízení ve Sluiskilu dělá

Zařízení u závodu na výrobu amoniaku a hnojiv má zachytit a zkapalnit až 800 000 tun CO₂ ročně. Oxid uhličitý vzniká při výrobě amoniaku; závod patří k největším evropským výrobním lokalitám hnojiv. 12

CO₂ nezůstane ve Sluiskilu k dalšímu využití. Projekt vytváří přeshraniční řetězec s jasně vymezeným cílem – trvalým uložením:

1. CO₂ se ve Sluiskilu zachytí a zkapalní.
2. Northern Lights jej lodí přepraví z Nizozemska do Norska.
3. Plyn bude vstřikován do geologického rezervoáru přibližně 2 600 metrů pod norským mořským dnem, kde má zůstat natrvalo. 23

Yara a Northern Lights předpokládají, že za 15 let uloží přibližně 12 milionů tun CO₂. To odpovídá plánovanému maximálnímu objemu 800 000 tun ročně. 310

Proč je projekt pro Evropu důležitý

Slavnostního zahájení se zúčastnili generální ředitel Yary Svein Tore Holsether, norský premiér Jonas Gahr Støre, nizozemský premiér Rob Jetten a evropský komisař pro klima, nulové čisté emise a čistý růst Wopke Hoekstra. 4

Význam projektu nespočívá jen v technologii instalované v jednom závodě. Ukazuje obchodní model pro průmyslové podniky, které nemají v blízkosti vlastní vhodné geologické úložiště: zachycený CO₂ lze přepravit po moři k podmořskému úložišti v jiné zemi. Evropská komise jej popisuje jako první úplný přeshraniční hodnotový řetězec pro zachytávání, přepravu a trvalé ukládání CO₂. 14

Takový přístup je zvlášť relevantní pro provozy s koncentrovanými proudy CO₂, jejichž emise se obtížně snižují pouhou elektrifikací. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) uvádí zachytávání, využití a ukládání uhlíku mezi možnými nástroji pro odvětví jako výroba cementu či nízkoemisního vodíku, kde je snižování emisí mimořádně náročné.

Velký zásah pro jeden závod, nikoli úplné klimatické řešení

Objem až 800 000 tun ročně je pro jediný průmyslový závod značný. Podle Yary odpovídá přibližně 0,5 % celkových emisí Nizozemska. 8

Ve srovnání s potřebami celé Evropy je to však jen dílčí krok. Pravidla EU ukládají producentům ropy a plynu povinnost přispět do roku 2030 k vytvoření roční kapacity pro vstřikování 50 milionů tun CO₂. Kapacita Sluiskilu 800 000 tun tak představuje při prostém srovnání asi 1,6 % tohoto cíle.

Potřeba růstu je globální. Analýza IEA pro skleníkové plyny uvádí, že kapacita ukládání CO₂ by se podle aktualizované cesty k nulovým čistým emisím měla do roku 2030 zvýšit přibližně dvacetinásobně – z asi 50 milionů tun na 1 miliardu tun ročně.

Sluiskil je tedy cenným důkazem, že průmyslový a přeshraniční řetězec lze uvést do provozu. Není ale důkazem, že samotné CCS dokáže dostat Evropu či svět na trajektorii slučitelnou s Pařížskou dohodou. Scénář IEA Net Zero Emissions by 2050 převádí cíl usilovat o omezení oteplení na 1,5 °C do energetické transformace a počítá se změnami napříč celým energetickým systémem, nikoli s jedinou technologií.

Proč je CCS sporné

Technologie CCS dlouhodobě rozděluje odborníky na klima a energetiku.

Argument zastánců

Zastánci tvrdí, že trvalé ukládání může omezit emise ze stávajících průmyslových procesů, pro něž zatím nejsou nízkoemisní alternativy dostatečně dostupné, levné či škálovatelné. U výroby amoniaku a hnojiv nabízí Sluiskil cestu, jak snížit emise a přitom zachovat významný průmyslový závod v Evropě. 12

Podstatné je podle nich také to, kam CO₂ míří: projekt jej plánuje uložit natrvalo do geologické struktury, nikoli jej běžně komerčně využívat. 12

Argument kritiků

Kritici namítají, že zachytávání uhlíku se může stát záminkou pro prodlužování těžby a spotřeby fosilních paliv namísto jejich rychlého omezování. Zpochybňují také, zda nákladné investice do CCS neodčerpávají peníze a politickou pozornost od obnovitelných zdrojů, úspor energie a přímé elektrifikace. Agentura Reuters upozornila, že skeptici poukazují na historii vysokých nákladů a slabších obchodních výsledků CCS; zastánci naopak hájí jeho omezenou, ale důležitou úlohu v průmyslu, kde se emise snižují obtížně. 2

Další výhradou je zvyšování těžby ropy (enhanced oil recovery), při němž se CO₂ vstřikuje do ropných polí, aby pomohl vytěžit více ropy. Pokud by to vedlo k dalšímu spalování fosilních paliv, klimatický smysl takového využití by se oslabil. Dostupné informace o Sluiskilu ale uvádějí přepravu CO₂ k trvalému uložení pod norským kontinentálním šelfem; nenaznačují, že by tento objem měl sloužit k zvyšování těžby ropy. 12

Co si z otevření odnést

Sluiskil je důležitou zkouškou, zda Evropa dokáže vybudovat fungující komerční infrastrukturu pro CO₂ přes hranice států. Spojuje velký průmyslový zdroj emisí s konkrétní lodní trasou a trvalým úložištěm – což může být vzorem pro další podniky bez přístupu k místnímu úložišti. 13

Stejně důležité jsou však jeho limity. Zachycení až 800 000 tun CO₂ ročně může výrazně snížit emise jednoho závodu na amoniak, stále jde ale o zlomek nizozemských emisí i o malou část kapacity ukládání, kterou EU považuje za potřebnou. Nejsilnější argument pro tento projekt proto není, že CCS nahradí rychlý rozvoj čisté energie a snižování emisí v jiných oblastech. Spíše ukazuje, že pečlivě zacílené trvalé ukládání může patřit do souboru řešení pro průmyslové emise, které se zatím eliminují jen obtížně. 8