Proč Putin stupňuje válku na Ukrajině a co může přijít dál

Nejpravděpodobnější vysvětlení Putinovy eskalace je podle citovaných zpráv politické, nikoli pouze vojenské. Ruský prezident zřejmě usuzuje, že ukončit válku bez vítězství, které by mohl veřejně prezentovat — především bez kontroly nad Donbasem — by bylo pro jeho postavení nebezpečnější než přijmout další ztráty, hospodářský tlak a rostoucí nervozitu obyvatelstva. Dostupné informace ukazují na preferenci eskalace, některá tvrzení o budoucích ruských operacích však zůstávají zpravodajskými odhady, nikoli nezávisle potvrzenými fakty.

Proč domácí nespokojenost zatím Putinův výpočet nezměnila

V ruské společnosti přibývá známek napětí. Zprávy hovoří o obavách z nedostatku pohonných hmot, ukrajinských dronových útoků, výpadků internetu a možnosti nové mobilizace. Průzkum, který citoval časopis The Economist, zjistil, že 55 % respondentů uvedlo, že jejich kolegové a příbuzní pociťují úzkost. O rok dříve to bylo 40 %. 2

Tento tlak zatím nevedl k rozhodnutí válku ukončit. Logika připisovaná Putinovi spočívá v tom, že osobní politické náklady pokračování jsou stále menší než náklady na přijetí výsledku, který by nemohl vydávat za vítězství. The Economist popsal válku jako past, kterou si Putin vytvořil sám: šance na výsledek, jenž by mohl označit za triumf, se zmenšují, ale zároveň je stále obtížnější vytvořit přijatelnou cestu ven. 9

Plán na 300 000 dalších vojáků

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj uvedl, že Kyjev se domnívá, že Rusko by po parlamentních volbách naplánovaných na září mohlo povolat dalších 300 000 vojáků. Reuters tuto informaci prezentoval jako ukrajinský odhad, nikoli jako potvrzený ruský mobilizační rozkaz. 17

Podle citované zprávy by navýšení mohlo proběhnout prostřednictvím nové branné povinnosti nebo mobilizace. Nejde tedy o důkaz, že k povolání skutečně dojde, ani o spolehlivou předpověď toho, kolik vojáků by se nakonec dostalo na bojiště. Tvrzení však ilustruje rozsah personálních zdrojů, které podle Kyjeva Moskva může potřebovat k udržení ofenzivy a nahrazení těžkých ztrát.

Proč je Donbas stále středobodem jednání

Putin odmítl ukrajinský návrh na zastavení dálkových úderů a prohlásil, že Rusko hodlá obsadit celé Doněckou, Luhanskou, Chersonskou a Záporožskou oblast. Takový postoj ponechává jen malý prostor pro dohodu, která by pouze zmrazila současnou linii fronty. 22

Stejný cíl je patrný i z dění na bojišti. Ruské jednotky se pokoušejí pronikat do Kosťantynivky a obklíčit ji. Toto strategické město představuje přístupovou bránu ke Kramatorsku a Slovjansku a je důležitou součástí území Donbasu, které stále kontroluje Ukrajina. Jeho dobytí by mohlo otevřít cesty k posledním významným ukrajinským opěrným bodům v regionu.

Reuters s odvoláním na osoby blízké Kremlu uvedl, že Putin považuje úplnou kontrolu Donbasu za nezbytné vítězství. Ukrajinské útoky na ruské rafinerie a přístavy podle těchto zdrojů jeho odhodlání pokračovat v boji ještě posílily. Zdroje hovořily anonymně, takže jejich výpověď popisuje odhad uvažování v Kremlu, nikoli veřejně ověřený strategický dokument. 21

Jak ukrajinské útoky a ruské nedostatky mění strategii Moskvy

Ukrajinská kampaň dálkových úderů zasahuje ruskou ropnou infrastrukturu, přístavy a další objekty spojené s vojenským úsilím. The Economist uvedl, že útoky na rafinerie přispěly k přídělovému systému na benzin ve více než tuctu ruských regionů. 3 Putin zároveň přiznal nedostatek pohonných hmot a vyzval k rychlejšímu rozšíření výroby ruských systémů protivzdušné obrany proti ukrajinským dronům. 22

Tyto tlaky pomáhají vysvětlit, proč Moskva kombinuje několik forem nátlaku namísto spoléhání na rychlý průlom pozemních sil. Rusko se snaží o postupné územní zisky a současně používá rakety a drony k poškozování ukrajinských měst a infrastruktury. Starší zprávy tuto strategii popisovaly nejen jako snahu obsadit území, ale také jako pokus oslabit schopnost Ukrajiny fungovat a klást odpor. 10

Výsledkem je nákladná strategie. Personální převaha může udržovat tlak podél fronty, zatímco dálkové údery mají přenášet náklady války hluboko do ukrajinského týlu. Ani jeden z těchto prvků však nedokazuje, že Rusko dokáže své územní cíle splnit rychle.

Širší riziko: hybridní tlak na Evropu

Nejbezprostřednější evropskou obavou v dodaných zprávách je dění pod prahem otevřeného konfliktu s NATO. Američtí a evropští představitelé Rusku připisují nebo v souvislosti s ním varují před sabotáží, pokusy o atentáty, narušováním vzdušného prostoru, rušením GPS, kybernetickými útoky, zásahy do kritické podmořské infrastruktury, zneužíváním migrace a politickým vměšováním.

Polsko a pobaltské státy posílily ochranu infrastruktury kvůli obavám z možné sabotáže nebo operací pod falešnou vlajkou, které by měly otestovat reakci NATO. Další zprávy upozorňují na možné cílení ruských operací na evropskou obrannou výrobu a zásobovací trasy podporující Ukrajinu. Tvrzení o konkrétních plánovaných útocích je však třeba odlišovat od již potvrzených incidentů.

Tyto taktiky dávají Moskvě možnost vyvíjet tlak na podporovatele Ukrajiny, aniž by okamžitě překročila hranici konvenčního útoku. Zároveň zvyšují riziko špatného odhadu: akce, která měla zůstat popiratelná, může zranit civilisty, poškodit kritickou infrastrukturu nebo vyvolat reakci, s níž Rusko nepočítalo.

Hrozí přímý ruský útok na NATO?

Varování není vhodné zveličovat. Představitel NATO 30. srpna uvedl, že Rusko zvyšuje intenzitu hybridních aktivit, Aliance však v současnosti nevidí bezprostřední hrozbu útoku. Finský prezident Alexander Stubb rovněž řekl, že podle něj by Rusko neriskovalo útok na členskou zemi NATO.

Toto rozlišení je důležité. Západní vlády mohou pozorovat rostoucí riziko sabotáží, kybernetických útoků a dalších nátlakových akcí, aniž by dospěly k závěru, že Moskva se rozhodla zahájit konvenční invazi na území NATO. Citované zprávy podporují obavy z eskalace a testování odolnosti Aliance, nikoli tvrzení o potvrzeném bezprostředním útoku.

Co ukazují — a neukazují — zprávy o jaderných zbraních

Ruská jaderná rétorika v minulosti sloužila jako varování před hlubším zapojením Západu. Dodané zdroje však nezávisle nepotvrzují konkrétní nedávný test střely schopné nést jadernou hlavici, o němž se v otázce hovoří. Neprokazují ani to, že Rusko přijalo bezprostřední rozhodnutí použít jadernou zbraň.

Obhajitelný závěr je proto užší: jaderné hrozby a systémy schopné nést jaderné hlavice zvyšují sázky konfliktu a mohou sloužit k nátlakové signalizaci. Bez silnějších a nezávisle potvrzených informací je však nelze vydávat za důkaz bezprostředního použití jaderných zbraní.

Závěr

Putinova zjevná strategie spočívá ve zvyšování tlaku do chvíle, kdy Rusko dosáhne výsledku, který bude moci označit za vítězství — především v Donbasu — nebo dokud náklady pokračování války jednoznačně nepřeváží nad náklady jejího ukončení. Domácí úzkost, nedostatek paliva a ukrajinské údery činí válku pro Rusko bolestivější, dostupné zprávy však naznačují, že zatím vedou spíše k přizpůsobení a eskalaci než ke kompromisu. 1221

Největší krátkodobá rizika jsou proto kumulativní: další rozsáhlá mobilizace v Rusku, intenzivnější útoky na Ukrajinu a více hybridních operací proti evropské infrastruktuře a zásobovacím sítím. Zároveň je nutné odlišovat varování představitelů od potvrzených záměrů. NATO v současnosti uvádí, že nevidí bezprostřední konvenční útok, a dodané důkazy nepotvrzují nový jaderný test ani bezprostřední rozhodnutí o použití jaderné zbraně.