Proč Trumpovi spojenci v NATO odmítli válku s Íránem i násilné otevření Hormuzského průlivu

Spor Donalda Trumpa s Itálií a Německem nebyl jen otázkou toho, zda evropské vlády podporují svobodu plavby. Americký prezident jejich odmítnutí připojit se k americko-izraelské válce proti Íránu nebo pomoci násilím otevřít Hormuzský průliv prezentoval jako důkaz, že neplní povinnosti spojenců v NATO. Na summitu NATO v Ankaře prohlásil, že spojenci byli podrobeni zkoušce, a zpochybnil, proč by Spojené státy měly dál vynakládat vysoké částky na alianci, jejíž členové by podle něj v krizi nestáli po boku Washingtonu. 89

Evropská reakce spočívala v oddělení alianční solidarity od účasti ve válce, kterou evropské země nezačaly. Itálie, Německo, Francie i Spojené království odmítly představu, že by se operace v Hormuzském průlivu stala bojovou misí NATO. Podporují bezpečný průjezd lodí a diplomatické úsilí, nechtějí se však během pokračujících bojů zapojit do blokády íránských přístavů vedené Spojenými státy. 21

Co Trump řekl o Itálii a Německu

Trump popsal Itálii a Německo jako země, které Spojené státy „zklamaly“, protože nepodpořily americkou kampaň proti Íránu. Jejich rozhodnutí rámoval jako test toho, zda budou partneři v NATO stát při Spojených státech, nikoli jako dílčí spor o jednu námořní operaci. 89

Zároveň varoval, že NATO může mít „velmi špatnou budoucnost“, pokud spojenci pozitivně nezareagují na jeho požadavky na vojenskou pomoc v Hormuzském průlivu. Širší nátlaková kampaň zahrnovala také hrozby omezením americké vojenské přítomnosti v Evropě a opakovanou kritiku spojenců, o nichž Trump tvrdil, že na společnou bezpečnost nepřispívají dostatečně. 714

Nejvyhrocenějším a zároveň nej osobnějším bodem se stala Itálie. Premiérka Giorgia Meloniová odmítla povolit využití italských základen pro americké vojenské operace ve válce s Íránem. Trump řekl, že toto rozhodnutí poškodilo jejich vztah, přestože ji označil za „milou osobu“. 15

Meloniová trvala na tom, že Itálie od začátku konfliktu postupuje podle jasně stanovené politiky, a uvedla, že svého postoje nelituje. Její pozice odráží rozlišení, které sdílí několik evropských vlád: závazek vůči západní alianci neznamená automaticky poskytnout vlastní území nebo ozbrojené síly pro rozšiřující se válku s Íránem. 35

Jak reagovaly Německo a Spojené království

Němečtí představitelé odmítli roli NATO v samotném konfliktu. Ministr obrany Boris Pistorius prohlásil: „Tohle není naše válka, nezačali jsme ji.“ Berlín současně zdůraznil diplomacii a během trvání konfliktu se postavil proti vojenské účasti.

Britský postoj byl aktivnější, přesto však pečlivě omezený. Premiér Keir Starmer uvedl, že Spojené království s partnery pracuje na plánu, jak průliv znovu otevřít, ale nenechá se vtáhnout do širší války. Navrhovaný britský příspěvek byl popsán jako výhradně mírový a obranný a měl záviset na bezpečnostních podmínkách, které by z mise neudělaly eskalační bojovou operaci. 22

Podobnou linii zvolila Francie. Prezident Emmanuel Macron označil případné francouzské vojenské zapojení za výhradně obranné. Paříž proto spolupracovala s Londýnem na samostatné námořní iniciativě, místo aby usilovala o aktivaci NATO jako aliance. 417

Neznamená to, že by evropské země Washingtonu neposkytovaly žádnou pomoc nebo že by opouštěly snahu o námořní bezpečnost. Odmítají však považovat volitelnou vojenskou operaci proti Íránu za automatickou povinnost NATO. Právě toto rozlišení je pro pochopení sporu klíčové.

NATO debatu zprostředkovává, misi však nevelí

Pozdější zapojení NATO je záměrně omezené. Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě uspořádalo videokonferenci náčelníků obrany zainteresovaných členských zemí, aby projednali možné národní příspěvky ke svobodě plavby v Hormuzském průlivu. NATO zdůraznilo, že schůzka nevytvořila misi NATO. 19

Aliance tak v praxi slouží jako fórum a koordinační platforma. Jednotlivé státy mohou zvážit vlastní příspěvky, operace však neprobíhá pod velením NATO a není prezentována jako společný zásah aliance. Podle agentury Reuters tento model umožňuje využít koordinační schopnosti NATO, aniž by se z mise v průlivu formálně stala alianční operace.

Vlády díky tomu mohou jednat o doprovodu lodí, logistice a námořní bezpečnosti, aniž by musely opustit své politické a právní výhrady k účasti ve válce s Íránem.

Samostatná námořní koalice Francie a Británie

Francie a Spojené království usilují o koalici ochotných zemí, která by chránila obchodní plavbu. Navrhovaná mise má být obranná: prostřednictvím doprovodu lodí a dalších opatření chce uklidnit rejdaře a obnovit svobodu plavby poté, co boje skončí nebo se bezpečnostní situace stabilizuje. 2022

Diplomatické úsilí přilákalo širokou mezinárodní účast. Francie a Spojené království v dubnu svolaly 51 zemí na summit zaměřený na svobodu plavby, mezinárodní právo, hospodářskou stabilitu a energetickou bezpečnost. 17

Tato iniciativa se záměrně liší od Trumpova návrhu blokády íránských přístavů. Členové NATO uvedli, že blokádu nepodpoří, a místo toho preferují postup, který by začal až po skončení aktivních bojů. 21

Proč je Hormuzský průliv tak důležitý

Hormuzský průliv je strategickým námořním hrdlem pro vývoz energií a mezinárodní obchod. Podle agentury Reuters jím za běžných okolností prochází přibližně pětina světových dodávek ropy. Jakékoli delší přerušení provozu může ovlivnit ceny energií, náklady na lodní dopravu, pojištění i nákladní trhy. 21

Krizi navíc provázejí protichůdná veřejná tvrzení o tom, zda je průjezd skutečně otevřený. Trump uvedl, že průliv funguje, zatímco Teherán tvrdil, že jeho námořní blokáda zůstává v platnosti.

Nejistota je důležitá i tehdy, když lodě nejsou přímo napadány. Majitelé lodí, pojišťovny a obchodníci s energiemi potřebují mít jistotu, že plavidla mohou proplouvat bezpečně a předvídatelně. Formální otevření průlivu ještě neznamená stabilní obchodní trasu.

Proč je k trvalému řešení nutný souhlas Íránu

Námořní doprovod může ochránit některá plavidla, sám o sobě však nevytvoří dlouhodobý režim plavby. Írán kontroluje jednu stranu průlivu a stále má možnost lodní dopravu ohrožovat nebo omezovat. Diplomaté proto dospěli k závěru, že každé trvalé uspořádání bude vyžadovat souhlas Teheránu.

Proto evropský plán klade důraz na diplomacii a poválečné podmínky. Násilné otevření průlivu bez dohody s Íránem by se mohlo stát další frontou války, nikoli mechanismem pro obnovení běžné lodní dopravy. Agentura Reuters uvedla, že odmítnutí navrhované iniciativy ze strany Íránu činí průlom nepravděpodobným.

Praktický problém je tedy stejně politický jako vojenský: země, po nichž se žádá vyslání eskort, chtějí ukončení konfliktu, zatímco Írán odmítá uspořádání, které vnímá jako součást snahy vedené Spojenými státy.

Co spor ukazuje o Trumpově strategii vůči NATO

Konfrontace kolem Hormuzského průlivu ilustruje širší Trumpův způsob nátlaku na spojence. Odmítnutí připojit se k americké vojenské akci vydává za důkaz nedostatečné alianční loajality a jako páku používá možnost omezení americké podpory nebo přesunu amerických jednotek. 714

Evropské vlády se naopak snaží zachovat spolupráci, aniž by přijaly předpoklad, že NATO musí být součástí každé americké operace. Netvrdí, že námořní bezpečnost není důležitá. Jejich argument zní, že rámec kolektivní obrany NATO nemá automaticky pokrývat válku zahájenou mimo obvyklé poslání aliance.

Dosavadním kompromisem je proto spíše procedurální než strategické řešení: NATO může zprostředkovávat jednání, zatímco Francie, Británie a další ochotné země připravují samostatnou obrannou koalici. Zda se podaří obnovit pravidelnou lodní dopravu, bude záviset méně na označení mise než na příměří, důvěryhodných bezpečnostních podmínkách a ochotě Íránu přijmout její pravidla.