Írán mění vojenskou doktrínu: Nezaútočí první, odveta však bude širší

Íránští představitelé popisují ostřejší podobu odstrašení: Teherán tvrdí, že preventivní útok nezahájí, ale v případě dalšího napadení odpoví rychleji, ve větším rozsahu a případně i za hranicemi země. Mluvčí armády brigádní generál Mohammad Akraminia uvedl, že přechod od obranné k ofenzivní doktríně neznamená přijetí politiky prvního úderu. Írán podle něj nejprve obnoví poškozené systémy a zavede nové, poté však hodlá reagovat okamžitě a ve větším měřítku.

Právě toto rozlišení je pro íránské poselství klíčové. Teherán svou doktrínu prezentuje jako podmíněnou odvetu, nikoli jako trvalý závazek rozpoutat válku. Zároveň ale varuje před reakcí, která by byla geograficky širší a mohla by zahrnovat tlak na námořní dopravu, cíle v regionu nebo pokus prolomit to, co íránští představitelé označují za americkou námořní blokádu.

Co Írán myslí „ofenzivní“ doktrínou

Nová rétorika znamená odklon od čistě reaktivního postoje. Íránští vojenští představitelé uvedli, že jejich síly dříve kladly důraz především na obranu, protože konflikt podle nich zahájili protivníci. V případě potřeby by se však vojenské operace mohly proměnit v ofenzivní.

V praktické rovině se sdělení skládá ze tří bodů:

• Žádný deklarovaný první úder: Akraminia výslovně odmítl představu, že ofenzivní doktrína automaticky znamená preventivní útoky.
• Okamžitá odveta: Na případný budoucí útok chce Írán reagovat bez dosavadního prodlení a bez omezení na úzce „zrcadlovou“ odpověď stejného typu.
• Širší prostor bojů: Íránští představitelé hrozí operacemi mimo vlastní území a eskalací v celém regionu, pokud budou americké útoky pokračovat nebo selže diplomacie.

Výsledkem je eskalační strategie odstrašení. Jejím cílem je přesvědčit Spojené státy, Izrael a jejich regionální partnery, že útok na Írán by přinesl náklady i mimo původní bojiště. Analytici Institute for the Study of War podobně hodnotí íránská prohlášení jako snahu signalizovat ochotu rozšířit rozsah útoků a obnovit odstrašení.

Obnova schopností, na nichž hrozba stojí

Věrohodnost okamžité a širší odvety závisí na tom, zda Írán dokáže obnovit odpalovací zařízení, rakety, drony, velitelské systémy, protivzdušnou obranu a námořní kapacity poškozené během konfliktu. Američtí představitelé uvedli agentuře Reuters, že Írán navzdory významným vojenským ztrátám dál nasazoval rakety a drony. Americké údery zároveň zasáhly íránskou protivzdušnou obranu, pobřežní radary a další vojenskou infrastrukturu.

Íránští představitelé vykreslují obnovu jako vojenskou nutnost i jako důkaz domácí odolnosti. Úřadující ministr obrany Madžíd Ebnolreza prohlásil, že výrobní linky obranného průmyslu fungují aktivněji než dříve. Zdůraznil přitom domácí technologie a pokročilé systémy.

Mluvčí ministerstva obrany brigádní generál Reza Talaei-Nik později uvedl, že roční výroba obranných zbraní a vybavení se mezi červencem 2025 a červencem 2026 ve srovnání s předchozím obdobím zdvojnásobila. U některých strategických produktů a zásob potřebných pro válku podle něj výroba během konfliktu vzrostla více než trojnásobně.

Tato čísla je však nutné chápat jako oficiální íránská tvrzení, nikoli jako nezávisle auditované údaje. Dostupné zprávy potvrzují, že Írán se snaží obnovit a rozšířit výrobu, neukazují ale přesný rozsah, kvalitu ani bojovou připravenost všech systémů, které Teherán uvádí. Analýza Institute for the Study of War označila obnovu vojenských kapacit během příměří za chování odpovídající armádě, která po bojích získala čas a prostor k reorganizaci.

Proč je středem sporu Hormuzský průliv

Íránská vojenská rétorika je úzce spojena s Hormuzským průlivem, strategickým námořním hrdlem mezi Perským zálivem a Ománským zálivem. Jde o jednu z klíčových tras pro přepravu energetických surovin. Podle agentury Reuters se provoz v průlivu po útocích a omezeních tranzitu téměř zastavil.

Teherán přitom nemusí spoléhat na nesporné právní vlastnictví vodní cesty. Jeho páka spočívá v blízkosti vojenských kapacit a v možnosti ohrožovat nebo ztěžovat průjezd, čímž zvyšuje ekonomické i politické náklady pro Spojené státy a další země. Zpráva americké Congressional Research Service popsala hrozby a útoky, které námořní dopravu z velké části ochromily, i spor o budoucí správu průlivu.

Obě strany navíc situaci popisují odlišně. Memorandum ze 17. června hovořilo o odstranění americké námořní blokády a o íránských opatřeních k bezpečnému průjezdu obchodních lodí po dobu 60 dnů. Dlouhodobou správu průlivu však ponechávalo nevyřešenou. Írán odmítá tvrzení Washingtonu, že Spojené státy Hormuz ovládají, zatímco prezident Donald Trump prohlásil, že USA mají vodní cestu „plně pod kontrolou“.

Diplomacie určuje okamžik další eskalace

Íránské hrozby jsou podmíněny vývojem jednání. Vysoce postavený íránský představitel řekl agentuře Reuters, že Teherán v případě nesplnění předběžné dohody během několika týdnů vystupňuje napětí v Hormuzském průlivu i mimo něj a podnikne „včasný a přesný“ útok s cílem prolomit americkou námořní blokádu.

Trump naopak uvedl, že Spojené státy odloží nový útok, pokud bude možné rychle uzavřít dohodu, která zastaví íránské jaderné ambice a znovu otevře Hormuzský průliv. Vojenský postoj a vyjednávání tak zůstávají těsně propojené: čím méně Teherán věří v naplnění dohody, tím více představuje sílu jako alternativu k diplomacii.

Výsledkem je doktrína postavená na podmíněném zdrženlivém postoji a hrozbě rozšíření konfliktu. Írán tvrdí, že nezaútočí první, zároveň ale varuje, že další útok vyvolá rychlejší a geograficky širší tažení podpořené rozšířenou domácí výrobou zbraní a tlakem na námořní dopravu.

Klíčovou neznámou proto není samotné znění íránských prohlášení, ale míra skutečné operační připravenosti údajně obnovených kapacit. Teprve ta ukáže, zda nová hrozba útok odradí, nebo naopak zvýší riziko další eskalace.