Hormuz se blíží úplnému ochromení. Po krachu příměří mezi USA a Íránem lodě téměř zmizely

Hormuz už není spolehlivou obchodní trasou

Krach memoranda mezi Spojenými státy a Íránem z 17. června proměnil Hormuzský průliv z diplomatického testu v bezprostřední provozní riziko pro obchodní lodě. Dohoda počítala s odstraněním americké námořní blokády a s tím, že Írán na 60 dní zajistí bezpečný a bezplatný průjezd komerčních plavidel. Nejasnosti kolem budoucí správy průlivu však zůstaly nevyřešené.

V polovině srpna průliv nebyl fyzicky zcela neprůchodný. Přestal ale fungovat jako předvídatelná a spolehlivě otevřená obchodní cesta. Útoky na obchodní lodě a opadnutí nadějí na dohodu přiměly dopravce omezit provoz natolik, že se Hormuz přiblížil úplnému ochromení.

Jak rychle se doprava v Hormuzu propadla?

Pokles byl nejprve pozvolný, poté prudký:

• 5. srpna: Podle dat společnosti Kpler proplulo průlivem osm plavidel – pět tankerů a tři lodě pro přepravu sypkých nákladů. Za běžného provozu jich před konfliktem bývalo přibližně 130 až 140 denně.
• 11. srpna: Průlivem projelo šest lodí, zatímco desetidenní průměr činil zhruba 11 plavidel.
• Následující víkend: V sobotu proplulo pět nákladních lodí a v neděli nebyla zaznamenána žádná. Předchozí víkend přitom Kpler evidoval 31 takových průjezdů.

Tato čísla neznamenají nutně formální právní uzavření vodní cesty. Průliv může být fyzicky splavný, ale útoky, vojenská varování, nejistota a vyšší pojistné riziko mohou rejdaře odradit od plavby. Právě proto mohl Washington označovat Hormuz za otevřený, zatímco data o skutečném obchodním provozu ukazovala stav blízký paralýze.

Červnové memorandum mělo původně podpořit návrat dopravy. Jeho cílem bylo ukončit vojenské operace a vytvořit 60denní prostor pro jednání o trvalém příměří, včetně podmínek bezpečného průjezdu obchodních plavidel. Útoky na lodě po uzavření dohody a následný návrat vojenského i ekonomického tlaku však důvěru v ujednání rychle podkopaly.

Bab al-Mandab zůstal otevřenější, ale nikoli bezpečný

Situace u průlivu Bab al-Mandab byla odlišná. Trasa zůstala aktivní: agentura Reuters 3. srpna zaznamenala průjezd 20 plavidel, z toho 12 tankerů a osm lodí pro přepravu sypkých nákladů. Provoz se oproti předchozímu dni výrazně nezměnil.

To je podstatně jiný obraz než téměř zastavená doprava v Hormuzu. Bab al-Mandab však nebyl od konfliktu izolovaný. Reuters informoval o samostatných útocích na lodní dopravu v Perském zálivu i u vstupu do Rudého moře v době, kdy se jednání dostávala do další slepé uličky. Podle CNBC si útok hútijců napojených na Írán na nákladní loď v průlivu vyžádal šest obětí – první takto hlášená úmrtí při útocích na lodní dopravu v Rudém moři od začátku války.

Vznikl tak problém dvou strategických úžin s rozdílnými podmínkami. Hormuz se stal hlavním hrdlem pro dopravu z oblasti Perského zálivu, zatímco Bab al-Mandab zůstal použitelnou, ale ohroženou alternativou. Írán zároveň prostřednictvím svých hútijských spojenců naznačil, že i vstup do Rudého moře může využít jako další bod nátlaku a rozšířit narušení dopravy z Perského zálivu až k Rudému moři.

„Otevřený“, nebo „uzavřený“? Sporem je i to, kdo rozhoduje

Rozdílná vyjádření Washingtonu a Teheránu se týkala jak situace přímo na vodě, tak otázky pravomoci.

Donald Trump prohlásil, že Hormuz je pro lodní dopravu otevřený, a odmítl, že by s Íránem probíhala smysluplná jednání. Američtí představitelé současně tvrdili, že vodní cestu kontrolují; podle Reuters Trump hovořil o „naprosté kontrole“.

Írán popsal situaci opačně. Jeho představitelé uvedli, že průliv zůstane uzavřený, dokud Spojené státy nesplní podmínky zahrnující ukončení blokády přístavů, sankcí a vojenských hrozeb. Íránský vojenský představitel označil Hormuz za území pod „kontrolou a správou“ Íránu.

Obě tvrzení mohou odpovídat pozorovaným datům pouze tehdy, pokud slova „otevřený“ a „uzavřený“ chápeme různě:

• Otevřený ve fyzickém smyslu: Některá plavidla průlivem stále dokázala proplout.
• Uzavřený v obchodním smyslu: Útoky a nejistota odrazovaly dopravce od běžného provozu.
• Sporný v politickém a vojenském smyslu: Obě strany si nárokovaly pravomoc určovat, které lodě smějí proplout a za jakých podmínek.

Praktická realita tedy nebyla ani běžné znovuotevření, ani dokonale hermetická uzávěra. Hormuz zůstal technicky průchozí, ale obchodně silně omezený – v podobě, která vystavuje každou plavbu rychle se měnícím vojenským a diplomatickým rozhodnutím.

Co znamená íránský „plně ofenzivní“ postoj?

Dne 17. srpna řekl vysoký íránský představitel agentuře Reuters, že Írán přejde k „plně ofenzivnímu“ vojenskému postoji, protože jednání o trvalém ukončení války ustrnula. Prohlášení přišlo poté, co Washington odmítl prodloužit dočasné příměří.

Tato formulace naznačuje odklon od úzce dávkované reakce na jednotlivé útoky směrem k širší nátlakové kampani. Podle Reuters chce Teherán využít obchodní trasy, lodní koridory a energetickou infrastrukturu ke zvyšování ceny konfliktu a k vynucení ústupků ze strany Spojených států.

Taková kampaň může kombinovat několik nástrojů:

• útoky nebo hrozby namířené proti obchodní lodní dopravě;
• tlak na energetickou infrastrukturu a námořní úžiny;
• kybernetické operace a průzkum;
• informační a psychologické operace;
• aktivity spojeneckých skupin nebo skryté operace;
• selektivní hrozby použitím raket a dronů.

Analýzy íránského působení v konfliktu popisují hybridní model, který spojuje asymetrické vojenské akce, kybernetické operace, informační válku a útoky prostřednictvím spojeneckých skupin. Umělá inteligence může tyto existující schopnosti urychlit a rozšířit, dostupné důkazy však nepotvrzují, že každá hlášená operace využívá AI.

Cílem nemusí být vítězství v klasické vojenské válce. Teherán se podle dostupných analýz snaží současně zvyšovat náklady na několika frontách, učinit konflikt ekonomicky bolestivým a přesvědčit Washington, že pokračování v tlaku je dražší než kompromis. Tomu odpovídá i hodnocení, podle něhož Írán považuje narušování obchodu a energetiky za jeden z nejsilnějších zdrojů svého vlivu.

Proč může vzniknout past vzájemného odstrašování

Omezení zranitelných amerických sil v Perském zálivu by mohlo snížit počet snadno dostupných cílů pro Írán a omezit riziko útoků na americké základny a personál. Konfrontaci by to ale samo o sobě neukončilo. Washington by mohl ještě více spoléhat na nástroje vedené na dálku – sankce, tlak prostřednictvím blokády, zpravodajský sběr, kybernetické schopnosti a přesné bezpilotní systémy.

Z pohledu Washingtonu mohou taková opatření udržet tlak a současně snížit riziko nasazení dalších vojáků v dosahu íránských útoků. Z pohledu Teheránu však mohou představovat pokračující válku jinými prostředky, zejména pokud ohrožují obchod, přístavy, příjmy z energetiky nebo bezpečnost režimu.

Írán by mohl reagovat asymetricky proti lodní dopravě, regionální infrastruktuře, americkým partnerům, digitálním sítím nebo informačním systémům. Analytici konflikt popisují jako střet, v němž se Írán snaží dávkovaným nebo rozšířeným tlakem vynutit ústupky, aniž by nutně vyvolal reakci, kterou by sám nedokázal přežít.

Vzniká tak nebezpečná zpětná vazba:

1. Spojené státy omezí exponované síly a zvýší ekonomický, zpravodajský nebo technologický tlak na dálku.
2. Írán tento tlak vyhodnotí jako pokračující útok a rozšíří narušování i mimo klasickou odvetu.
3. Washington tyto kroky označí za důkaz, že je nutný ještě silnější nátlak.
4. Obě strany svůj další krok označí za odstrašení, zatímco druhá strana ho prožívá jako eskalaci.

Kybernetické a skryté operace tento mechanismus dále komplikují, protože jejich původ může být dlouho nejasný nebo zpochybňovaný. Útok na loď, přístav či regionální zařízení, při němž zemřou lidé, by navíc mohl přinutit politické představitele k odvetě dříve, než diplomaté stihnou zjistit, co se skutečně stalo. Výzkum konfliktu označuje prolínání kinetické, kybernetické, elektronické a psychologické války za jeden z jeho určujících rysů.

Proč nejde jen o problém lodí

Bezprostředním rizikem není pouze jednorázové a jasně definované uzavření průlivu, ale dlouhodobé narušení provozu. Pokud se komerční dopravci budou Hormuzu dál vyhýbat, dodávky energií se mohou zpozdit, přesměrovat nebo zdražit kvůli vyšším nákladům na zabezpečení a pojištění. Reuters uvádí, že průlivem může procházet přibližně 20 procent světové přepravy ropy a zkapalněného zemního plynu, což ukazuje rozsah možných dopadů dlouhodobého omezení.

Širší hrozbou je eskalace napříč propojenými systémy: lodní dopravou v Perském zálivu, energetickou infrastrukturou, americkými silami, regionálními spojenci, kybernetickými sítěmi i trasou přes Rudé moře. Smrtící incident na moři, chybně připsaný kybernetický útok nebo úder s velkým počtem obětí by mohl rychle zmenšit prostor pro zdrženlivost.

Takový vývoj není nevyhnutelný. Dohoda ze 17. června však skončila, aniž vyřešila klíčové spory o vojenský tlak, sankce, námořní pravomoc a podmínky průjezdu. Dokud tyto otázky zůstanou otevřené, bude Hormuz nejspíš technicky splavný, ale strategicky sporný. Bab al-Mandab mezitím zůstane druhým zranitelným bodem, který může napětí mezi USA a Íránem přenést do širšího regionu i světového obchodu.