Zdravotníků přibylo, nerovnosti ale trvají: svět potřebuje dalších 34,4 milionu lidí

Podle rozpisu v analýze by globálně chybělo přibližně:

• 7,1 milionu lékařů,
• 23,9 milionu zdravotních sester a porodních asistentek,
• 1,8 milionu zubařů,
• 1,6 milionu farmaceutů.

Toto číslo není prostým součtem volných pracovních míst ani univerzálním náborovým plánem pro každou zemi. Výzkumníci porovnávali hustotu zdravotnického personálu v zemích, které už dosahují skóre UHC 80, a z těchto empirických údajů odvodili orientační hranici potřebné kapacity. Výsledek je proto modelovaný odhad zatížený nejistotou, nikoli přesný počet lidí, které musí každá země okamžitě přijmout.

Starší analýza založená na datech GBD pracovala s minimální hustotou 20,7 lékaře, 70,6 zdravotníka v ošetřovatelství a porodnictví, 8,2 pracovníka v zubním lékařství a 9,4 farmaceuta na 10 000 obyvatel. Novější studie používá nižší empiricky odvozené prahové hodnoty — přibližně 23,8 lékaře, 64,5 zdravotníka v ošetřovatelství a porodnictví, 5,2 zubaře a 5,6 farmaceuta na 10 000 obyvatel — což souvisí s aktualizovanými daty a odlišným způsobem výpočtu.

Kde je nedostatek největší

• Jižní Asie má největší absolutní deficit. K dosažení sledované úrovně UHC by tam podle odhadu bylo potřeba přibližně 13,6 milionu dalších lékařů, sester, porodních asistentek, zubařů a farmaceutů.
• Subsaharská Afrika vykazuje nejnižší hustotu zdravotnického personálu téměř ve všech profesních skupinách. Výjimkou jsou komunitní zdravotní pracovníci. Nejvyšší hustotu mají vysokopříjmové země.

Tyto dva problémy se liší měřítkem. Jižní Asie čelí obrovskému absolutnímu schodku zejména kvůli velikosti populace. Subsaharská Afrika má naproti tomu mimořádně nízkou dostupnost zdravotníků v poměru k počtu obyvatel i potřebám. Samotný globální růst počtu pracovníků proto ani jeden z těchto problémů neřeší.

Proč se odhad liší od čísel WHO

Čísla Světové zdravotnické organizace (WHO) a odhad Lancetu odpovídají na odlišné otázky. Používají jiné definice nedostatku, jiné sledované roky, profesní skupiny i metodiku.

WHO dříve uváděla, že celosvětový nedostatek zdravotníků založený na odhadu potřeb klesl z 20 milionů v roce 2013 na 15 milionů v roce 2020 a do roku 2030 by mohl klesnout na 10 milionů.

Odhad 34,4 milionu z analýzy GBD se s těmito čísly nedá přímo porovnávat. Je navázán na konkrétní cíl — skóre 80 v indexu efektivního pokrytí UHC — a na vybrané profesní skupiny. Nižší údaj WHO tedy nemusí vyšší odhad GBD vyvracet. Může měřit užší deficit, jiný standard poskytovaných služeb nebo odlišný časový horizont. Přímé srovnání bez sjednocení cíle a rozsahu profesí by bylo zavádějící.

Nábor je nutný, sám o sobě ale nestačí

Rozšíření vzdělávání a nábor nových pracovníků jsou důležité. Pokud však zdravotnictví nabízí nebezpečné podmínky, nízké mzdy, nejisté smlouvy nebo omezené možnosti profesního růstu, může se zvýšit fluktuace a odchod pracovníků do jiných zemí či regionů.

Země proto potřebují dlouhodobě investovat do:

• vzdělávání, učitelů, klinických praxí a spravedlivého rozmístění výukových kapacit;
• důstojných mezd, bezpečných pracovišť, zvládnutelné pracovní zátěže, sociální ochrany a podpory setrvání v profesi;
• dostupné péče o děti a flexibilnějších kariérních drah;
• rovného odměňování za práci stejné hodnoty, ochrany před diskriminací a obtěžováním a transparentního povyšování;
• smysluplného zastoupení žen ve vedení nemocnic, zdravotnických institucí i při tvorbě zdravotní politiky;
• posílení primární péče, ošetřovatelství, porodní asistence, farmacie, ústního zdraví, komunitních služeb a návaznosti mezi jednotlivými úrovněmi péče.

Hlavní paradox tak zůstává nezměněn: od roku 1990 přibylo na světě více než 80 milionů zdravotníků, z velké části díky práci žen. Nerovnoměrné rozložení, nedostatečné investice, slabé udržení pracovníků a genderová hierarchie profesí však znamenají, že mnoho zemí zůstává hluboko pod kapacitou potřebnou i pro středně vysokou úroveň univerzální zdravotní péče.