Odsouzení vojenského cvičení odhaluje širší jadernou strategii KLDR

Prohlášení Severní Koreje z 19. srpna Trumpův příkaz vůbec nezmínilo. Státní média místo toho označila cvičení za vojenskou hrozbu a uvedla, že Pchjongjang bude dál uplatňovat své právo na sebeobranu, mimo jiné prostřednictvím „pokročilé nové síly“.

Toto mlčení samo o sobě nedokazuje konkrétní skrytý kalkul. Je však v souladu s širší komunikační strategií Pchjongjangu. Kdyby Severní Korea americké omezení uznala, mohla by tím potvrdit, že Washington skutečně učinil ústupek, nebo posílit Trumpovo tvrzení, že jeho osobní kontakt s Kimem přináší výsledky.

Ignorováním příkazu si Pchjongjang mohl udržet pozornost na samotné existenci americko-jihokorejské aliance a vykreslovat pokračující vývoj zbraní jako nutný bez ohledu na konečný rozsah cvičení.

Nešlo o vyjednané opatření k budování důvěry

Důležité jsou i Trumpovy veřejně uvedené důvody. Omezení bylo spojeno s náklady a neshodou se Soulem ohledně účasti na operacích proti Íránu, nikoli veřejně představeno jako vzájemně dohodnutý krok vyjednaný se Severní Koreou.

To omezuje, co lze z tohoto rozhodnutí vyvozovat. Může vyvolat nejistotu ohledně připravenosti spojenců a jejich obranné koordinace, samo o sobě však nepotvrzuje trvalou změnu americké odstrašovací politiky ani vznik společného procesu mezi USA a KLDR. Analytici a média také upozorňovali, že omezení cvičení může prospět Kimovi, aniž by za něj Severní Korea nabídla srovnatelný ústupek.

Pro Pchjongjang má spor přesto jasnou politickou hodnotu: poskytuje mu příležitost tvrdit, že Washington a Soul jsou rozdělené, a současně udržovat narativ, podle něhož zůstává vojenský tlak hlavním problémem.

Soul mění cíl, ne však konečný záměr

Jižní Korea reaguje na limity dosavadního přístupu posunem od politiky „nejprve denuklearizace“ k politice „nejprve mír“. Nový rámec klade důraz na počáteční zmrazení severokorejského jaderného programu prostřednictvím vzájemných kroků, přičemž denuklearizace zůstává konečným cílem.

Nejde tedy o přijetí trvalého jaderného statusu Severní Koreje. Jde o snahu řídit riziko v podmínkách, kdy je okamžité odstranění celého arzenálu považováno za nereálné. Zmrazení by teoreticky mohlo zpomalit další růst kapacit a vytvořit prostor pro širší jednání o kontrole zbrojení či mírovém uspořádání. Vyžadovalo by však ověřování, vzájemné ústupky a partnera ochotného limity přijmout.

Únorová pozice Pchjongjangu míří opačným směrem. Kimova vláda prezentuje jaderný status jako skutečnost, kterou musí Washington respektovat před zlepšením vztahů, nikoli jako výhodu, které by se Severní Korea měla vzdát hned na začátku jednání.

Kim má silnější vyjednávací pozici

Po krachu jednání Trumpa a Kima v roce 2019 Severní Korea většinou ignorovala americké i jihokorejské pokusy obnovit dialog. Podle americké Kongresové výzkumné služby mohou rostoucí vojenské a jaderné kapacity KLDR, rozšířené partnerství s Ruskem a lepší vztahy s Čínou dávat Pchjongjangu větší sebejistotu při konfrontaci se Spojenými státy a jejich spojenci.

Severní Korea zároveň prohloubila vztahy s Ruskem. Kim a ruský prezident Vladimir Putin znovu potvrdili spolupráci, zatímco zprávy upozorňují na vojenské vazby Pchjongjangu s Moskvou a na bojové zkušenosti, které z nich mohou vyplývat.

Tyto změny snižují Kimovu závislost na úlevě od sankcí, která kdysi tvořila část diplomatické dohody. Z pohledu Pchjongjangu proto může být přijatelnější jednání ve stylu kontroly zbrojení — tedy omezení dalšího růstu arzenálu při nepřímém uznání jeho současné existence — než návrat k požadavku na okamžité a úplné odzbrojení.

Co to znamená pro možný summit Trumpa s Kimem

Trump uvedl, že Kim na jeho nabídku reagoval, neposkytl však podrobnosti o povaze této reakce ani o případném vyjednávacím programu. Omezení cvičení může vytvořit prostor pro kontakt, samo o sobě však neřeší zásadní spor.

Washington a Soul by musely rozhodnout, zda jsou připraveny podpořit prozatímní zmrazení programu výměnou za vzájemné ústupky a současně zachovat denuklearizaci jako dlouhodobý cíl. Pchjongjang by naopak musel přijmout ověřitelné limity, nikoli trvat na uznání svého jaderného statusu bez skutečných omezení. Vzhledem k tomu, že Severní Korea po roce 2019 většinou odmítala obnovit jednání, zůstává výsledek nejistý.

Bezprostřední poučení proto nespočívá ani tak v blížícím se diplomatickém průlomu jako v asymetrickém vyjednávání. Washington a Soul hledají způsoby, jak snížit napětí, zatímco Pchjongjang konfrontuje Soul, udržuje podmíněně otevřený kanál k Washingtonu a vyjednává z vojensky silnější pozice, než jakou měl během předchozího procesu Trump–Kim.