Ve hře tak byly dva diplomatické směry, které se dostaly do přímého napětí. Ománská jednání mohla vést k uspořádání, v němž by měl Írán významnou úlohu při kontrole lodí vplouvajících do Perského zálivu. Spojené státy však trvaly na vlastní kontrole průlivu a s Teheránem usilovaly o oddělenou dohodu.
Trumpovo odhalení naznačuje, že Washington komunikoval přímo s významnou íránskou bezpečnostní institucí, zatímco Omán pokračoval ve své roli prostředníka. Dostupné zprávy neuvádějí, kdo přesně se na tomto kanálu podílel, jakou měl podobu ani jaké měl vyjednávací pravomoci. Jeho skutečný rozsah proto zůstává nejasný.
Prezident také uvedl, že nepracuje s pevným termínem. Jeho výzva, aby Írán „vyvěsil bílou vlajku kapitulace“, ukazuje, že jednání popisoval výrazně nátlakovým jazykem, nikoli jako proces směřující k bezprostřednímu kompromisu.
Trump označil za hlavní americký cíl zabránit Íránu v získání jaderné zbraně. Zároveň prohlásil, že po porážce Íránu by Spojené státy mohly Hormuzský průliv prohlásit za své území — a že by to mohly udělat „velmi brzy“. Írán tento nárok odmítl jako právně i politicky neudržitelný.
Tato stanoviska spojují dva odlišné cíle. První se týká bezpečnosti a nešíření jaderných zbraní. Druhý představuje mnohem širší nárok na strategickou mezinárodní vodní cestu, kterou před krizí procházela zhruba pětina světových dodávek ropy a plynu. Z dostupných zpráv nevyplývá, že by navrhovaná dohoda Íránu s Ománem převáděla svrchovanost nad průlivem na jednu z těchto zemí. Popisuje spíše dohodnutý koridor pro lodní dopravu a pravidla řízení provozu.
Írán a Omán oznámily, že se dohodly na geografických souřadnicích navrhované komerční plavební trasy a připravují společné prohlášení. Pozdější zprávy ji označily za dočasnou a uvedly, že by mohla vést íránskými teritoriálními vodami, což by Teheránu umožnilo kontrolovat lodě vplouvající do Perského zálivu.
Podle íránských zdrojů by dohoda zároveň zakázala využívat tuto trasu americkým a izraelským plavidlům a mohla by stanovit sankce pro ty, kdo by pravidla porušili. Tyto podrobnosti pocházely z íránských státem napojených médií a nebyly prezentovány jako dohodnuté stanovisko Washingtonu.
Samotná dohoda s Ománem by podle Teheránu k úplnému otevření Hormuzského průlivu nestačila. Íránští představitelé požadovali, aby Spojené státy nejprve zrušily námořní blokádu a sankce, stáhly z regionu své vojenské síly, ukončily útoky, uvolnily zmrazený íránský majetek a poskytly náhradu za válečné škody. Írán také popřel, že by s Washingtonem vedl přímá jednání, pokud nebudou jeho podmínky splněny; vzkazy podle něj putovaly přes prostředníky.
Význam Ománu nespočívá jen v jeho poloze. Země leží na jižní straně Hormuzského průlivu a dlouhodobě funguje jako diplomatický prostředník mezi Washingtonem a Teheránem. Díky tomu může hrát praktickou úlohu při nastavování plavebního režimu i při předávání zpráv mezi vládami, které tvrdí, že spolu přímo nejednají.
Právě proto je Trumpova hrozba mimořádně citlivá. Vojenské varování namířené proti Ománu může oslabit prostředníka, který má nejlepší předpoklady komunikovat s oběma stranami, a současně ohrožuje stát zapojený do přípravy navrhované plavební trasy. Výsledkem může být ještě složitější vyjednávání o otevření průlivu — v době, kdy Washington, Teherán a Maskat prosazují překrývající se, ale navzájem konfliktní uspořádání.
Důsledky se netýkají pouze regionu. Hormuzský průliv je jedním z nejdůležitějších energetických „úzkých hrdel“ světa a podle dostupných zpráv jím před krizí procházela přibližně pětina globálních dodávek ropy a zemního plynu. Obnovení provozu proto nebude záviset jen na technickém vytyčení trasy, o níž jednají Írán a Omán. Rozhodnou také nevyřešené spory mezi USA a Íránem o sankce, vojenský tlak, odškodnění a to, kdo bude mít nad přístupem k průlivu kontrolu.