Írán využil červnové příměří k přípravě na delší válku

Červnový rámec mezi Spojenými státy a Íránem nebyl stabilním přechodem od války k míru. Šlo o omezené prozatímní ujednání, jehož nejasné formulace odložily nejtěžší spory — včetně íránského jaderného programu, uvolnění sankcí a kontroly nad Hormuzským průlivem — zatímco obě strany se dál připravovaly na další fázi konfliktu.

Dostupné důkazy vedou k opatrnému závěru: Írán využil období příměří k politické a vojenské konsolidaci a současně udržoval diplomatické kontakty. Neprokazují však, že by každý útok v regionu vycházel z jediného tajného plánu řízeného z Teheránu.

Červnová dohoda znamenala pauzu, nikoli urovnání

Islamábádské memorandum podepsané 17. června vyhlásilo konec války a stanovilo šedesátidenní období pro další jednání. Počítalo také s obnovením provozu v Hormuzském průlivu a se zrušením americké blokády íránských přístavů.

Znění dohody však bylo podle dostupných zpráv nejasné v klíčových otázkách provádění a zásadní témata ponechalo na pozdější fázi vyjednávání. Washington a Teherán tak mohly stejnou dohodu popisovat zcela odlišně. Američtí představitelé chápali příměří a ustanovení o lodní dopravě jako kroky ke zmírnění napětí. Írán je dál prezentoval jako podmíněné závazky, které měly být výměnou za širší ústupky.

Teherán přeskupil bezpečnostní a vojenské velení

Nejzřetelnější veřejné známky reorganizace přišly v srpnu. Nejvyšší vůdce Mojtaba Chameneí tehdy jmenoval Mohsena Rezáího tajemníkem Nejvyšší rady národní bezpečnosti a zároveň svým zástupcem v této radě. Rezáí, bývalý velitel Islámských revolučních gard, nahradil Mohammada Báqera Zolqadra v orgánu, který koordinuje bezpečnostní a zahraniční politiku.

Následující den Chameneí jmenoval šest vysokých velitelů v pravidelné armádě, Revolučních gardách a jednotkách Basídž. Generálmajor Alí Abdolláhí se stal náčelníkem generálního štábu ozbrojených sil, zatímco Ahmad Vahídí byl potvrzen jako vrchní velitel Revolučních gard.

Velení ozbrojených sil zároveň dostalo pokyn dokončit integraci generálního štábu s ústředním velitelstvím Chátam al-Anbijá, hlavním společným operačním velitelstvím země. Institute for the Study of War popsal reorganizaci jako odraz zkušeností z konfliktů v letech 2025 a 2026.

Tyto kroky ukazují na válečnou obnovu velitelských struktur. Mohou také posilovat autoritu Mojtaby Chameneího, tvrzení o zcela tajné a jednotně koordinované operaci však přesahují rámec veřejně dostupných důkazů.

Nová jména signalizovala odhodlání pokračovat, ne demobilizaci

Do klíčových funkcí se dostali zkušení představitelé Revolučních gard a veteráni předchozích válek. Analytici nově vznikající uspořádání popsali jako kombinaci vnitřní bezpečnosti, vojenského odstrašení, útočných možností a tlaku kolem Hormuzského průlivu.

Íránští představitelé a komentáře napojené na státní média začali zároveň hovořit o přechodu k „ofenzivní doktríně“, včetně schopnosti zasahovat za hranicemi země. Tato rétorika dokládá tvrdší deklarovaný postoj, sama o sobě však není důkazem, že konkrétní budoucí operace už byla naplánována.

Širší závěr byl přesto zřejmý: Teherán obnovoval odolnost a vyjednávací páky, nikoli svůj válečný aparát nerozpouštěl v očekávání rychlého urovnání.

Regionální útoky držely příměří pod tlakem

Přestávku opakovaně narušovaly vojenské akce. V červenci Írán uvedl, že po amerických úderech na íránské cíle zaútočil na americkou vojenskou infrastrukturu v Kuvajtu, Kataru a Bahrajnu. Údery příměří dále oslabily.

V srpnu, kdy se jednání znovu dostala do slepé uličky, Spojené státy i Íránem podporovaní Húsíové nezávisle informovali o nových útocích na lodní dopravu. Dostupné zprávy tyto incidenty spojují s širší nátlakovou kampaní, neprokazují však, že Teherán osobně nařídil každý jednotlivý útok.

Toto rozlišení je důležité. Írán zjevně využíval regionální vojenský a námořní tlak jako vyjednávací páku, veřejně dostupné informace ale nestačí k připsání veškeré aktivity spřízněných skupin přímé koordinaci z Íránu.

Hormuzský průliv se stal vojenským nástrojem i vyjednávací kartou

Hormuzský průliv byl hlavním bodem sporu. Washington požadoval, aby se Írán veřejně zavázal ukončit útoky na lodě, ponechat otevřené všechny plavební trasy a neúčtovat tranzitní poplatky. Teherán odmítl kontrolu nad vodní cestou odevzdat.

V srpnu íránští představitelé uvedli, že průliv zůstane uzavřený, dokud Washington nepřijme podmínky zahrnující uvolnění zmrazených íránských aktiv a ukončení regionálních konfliktů. Teherán také prohlásil, že o prodloužení příměří nebude jednat, dokud se Spojené státy nevrátí k prozatímní dohodě a nestanoví harmonogram plnění svých závazků.

Přístup k lodní dopravě se tak stal něčím víc než jen jedním bodem příměří. Pro Washington bylo znovuotevření Hormuzu praktickým opatřením k budování důvěry. Pro Teherán představoval průliv páku, kterou mohl směňovat za ekonomické a politické ústupky.

Proč Washington a Teherán chápaly přestávku odlišně

Washington zjevně vnímal memorandum jako most k širšímu urovnání: zastavit útoky, obnovit lodní dopravu a využít vyjednávací okno k vyřešení zbývajících sporů. Írán stejné období chápal jako ozbrojenou pauzu, během níž mohl obnovit velitelské kapacity, zachovat si možnosti eskalace a vyjednávat, aniž by se vzdal nejsilnější regionální páky.

Výsledkem proto nebyl klasický mírový proces, ale politika vedená na dvou kolejích. Írán reorganizoval vojenské a bezpečnostní instituce, zatímco pokračoval v diplomatických kontaktech. Základní spory o Hormuz, sankce, regionální konflikty a jaderný program však zůstaly nevyřešené.

Nejlépe doložitelný závěr tedy není, že Teherán tajně koordinoval každý jednotlivý vývoj. Přesnější je říci, že současně využíval diplomacii i vojenský tlak a připravoval se na střet, který mohl trvat výrazně déle, než Washington očekával.