Pakt z Mekky: Spíše signál než reálná „islámská NATO“. Co znamená dohoda Saúdské Arábie, Turecka a Pákistánu?

Dne 7. srpna 2026 podepsaly Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán v posvátném městě Mekka takzvanou Dohodu o společné obraně z Mekky (Mecca Joint Defence Agreement) . Dokument, který stvrdili korunní princ Muhammad bin Salmán, prezident Recep Tayyip Erdogan a premiér Šáhbáz Šaríf, obsahuje klauzuli, že ozbrojený útok na jednoho ze signatářů bude považován za útok na všechny . Toto ustanovení okamžitě vyvolalo přirovnání k článku 5 Severoatlantické smlouvy a někteří komentátoři začali pakt nazývat „islámskou NATO“ .

Při bližším pohledu na text dohody, strategické zájmy jejích členů a reakce z Izraele a Spojených států se ale ukazuje složitější obrázek: pakt je spíše obranným zajištěním zrozeným ze sdílené úzkosti než kompaktní vojenskou aliancí .

Znepokojení Izraele: „Aliance namířená proti Izraeli“

Izrael oficiálně na vznik paktu nereagoval, ale vysocí představitelé v soukromí vyjádřili hluboké znepokojení. Jeden z nich řekl serveru Ynet, že „tato aliance je namířena proti Izraeli“, a varoval, že by se k paktu mohla připojit i Egypt, což by přivedlo nepřátelské síly až na práh Izraele .

Izraelští analytici vnímají nový trojblok – který spojuje strážce nejsvětějších míst islámu, jedinou muslimskou zemi s jadernými zbraněmi a člena NATO – jako sunnitskou osu, která může vůči Izraeli zaujmout nepřátelský postoj a podrýt jeho regionální expanzi .

Jeruzalém zvláště znepokojuje účast Turecka, které Al-Džazíra označuje za „dalšího čekajícího nepřítele Izraele“ . Pakt také komplikuje dlouhodobý izraelský cíl normalizovat vztahy se Saúdskou Arábií v rámci Abrahámovských dohod. Tím, že se Rijád zapojil do vojenské aliance s Tureckem a Pákistánem – oběma zeměmi, které mají napjaté nebo nepřátelské vztahy s Izraelem – si normalizaci, alespoň krátkodobě, politicky znemožnil .

Proč jsou experti skeptičtí k označení „islámská NATO“

Přes řeči o „článku 5“ se široká shoda analytiků přiklání k názoru, že pakt z Mekky má k opravdové „islámské NATO“ daleko. Důvodů je hned několik:

• Chybí integrované velení a společné síly. Na rozdíl od NATO, které má jednotnou vojenskou strukturu, stálé síly a podrobné operační plánování, je pakt z Mekky politickým prohlášením bez konkrétních závazků, rozmístění vojsk nebo obranných povinností . Samotný text nedává žádný závazný mechanismus .
• Žádný stálý institucionální rámec. NATO je postaveno na stálém sekretariátu, sdílených rozpočtech, standardizovaném vybavení a desítkách let smluvního práva. Pakt z Mekky nic z toho nemá . (Turecko později uvedlo, že pakt zřídí ministerský výbor a generální sekretariát se sídlem v Saúdské Arábii, podrobnosti jsou ale stále nejasné .)
• Rozdílné strategické zájmy. Turecko je členem NATO zaměřeným na kurdské skupiny a východní Středomoří; Saúdská Arábie je bezpečnostním klientem USA, který se obává Íránu a jemenských Húsíů; obranná politika Pákistánu je soustředěna na Indii. Tyto rozdílné agendy činí společnou akci nepravděpodobnou .
• Náboženský kabát je tenký. Signatáři jsou sice převážně sunnitské země, ale pakt vynechává jiné velké muslimské mocnosti jako Indonésii, Egypt a Írán (ší'itský). Jeho hnacím motorem je sdílená úzkost z války Íránu s Izraelem, nikoli panislámská jednota .
• Chybí společné hodnocení hrozeb. Členové NATO společně definují hrozby a reakční protokoly. Členové paktu z Mekky mají rozdílné bezpečnostní priority, takže není jasné, kdy by se doložka o kolektivní obraně vůbec aktivovala .

Analytici z Ynet a FirstPost popisují pakt jako „obranné zajištění zrozené ze sdílené úzkosti“ a „papírovou alianci“, nikoli agresivní superstroj připravený k dobytí území .

Širší strategický vzkaz Spojeným státům

Nejvýznamnějším důsledkem paktu z Mekky může být jeho vzkaz Washingtonu. Všichni tři signatáři jsou tradičními partnery USA – Saúdská Arábie je dlouholetým bezpečnostním klientem, Turecko členem NATO a Pákistán významným spojencem mimo NATO – přesto se rozhodli formalizovat třístranný obranný pakt mimo rámec USA . Načasování je kritické: dohoda byla podepsána uprostřed eskalující vojenské kampaně USA a Izraele proti Íránu, která přinesla íránské raketové údery na ropná zařízení v Perském zálivu a destabilizovala region .

• „Můžeme jednat i bez vás.“ Pakt demonstruje, že Rijád, Ankara a Islámábád už plně nedůvěřují bezpečnostním zárukám Washingtonu a budují si paralelní odstrašovací strukturu .
• Opora proti unilateralismu USA a Izraele. Izraelští pozorovatelé řekli serveru JNS, že pakt „obchází Spojené státy a Izrael“ a signalizuje vzestup sunnitské osy, která se vidí jako schopná být svým vlastním garantem bezpečnosti .
• Tlak na americkou diplomacii. Dohoda komplikuje americké snahy zprostředkovat dohodu o normalizaci vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem. Rijád se nyní vojensky svázal s Tureckem a Pákistánem .
• Signál strategického přeskupení. Reuters a Foreign Policy poznamenávají, že tři země jsou „znepokojeny regionálním požárem“ a signalizují, že éra výhradního spoléhání se na americké bezpečnostní patronát končí . Jak výstižně shrnul deník The Wall Street Journal: „Když velmoc ochabuje, regionální mocnosti si začnou dělat vlastní opatření“ .

Závěr: Více symbol než substance – zatím

Dohoda o společné obraně z Mekky je významným diplomatickým krokem, který odráží měnící se bezpečnostní krajinu Blízkého východu. Označovat ji však za „islámskou NATO“ přeceňuje její schopnosti. Paktu chybí institucionální páteř, sdílené vnímání hrozeb a operační plánování, které dělá NATO funkčním. Prozatím je nejlépe chápán jako politický signál – Izraeli, Íránu a především Spojeným státům – že tři klíčoví sunnitští spojenci jsou připraveni diverzifikovat svá rizika a hledat možnosti kolektivní bezpečnosti mimo americký deštník. Zda se pakt vyvine v něco podstatnějšího, závisí na tom, zda jeho členové dokážou překonat své rozdílné zájmy a vybudovat infrastrukturu, která promění prohlášení v obranu.