Schéma stálo na třech základních pilířích: účelově založené centrální firmě, síti schránkových společností a systematickém falšování dokumentace.
Síť řídila firma registrovaná ve Vídni, jejímž jednatelem je 28letý běloruský státní příslušník . Rakouské úřady ho zatkly v květnu 2026. Dne 12. srpna 2026 stanul před soudcem ve Vídni, kde čelí obvinění z porušení zákona o sankcích EU a zákona o zahraničním obchodu a platbách .
Síť operovala prostřednictvím schránkových firem v nejméně osmi zemích – včetně Turecka, Spojených arabských emirátů, Španělska, Hongkongu, Běloruska, Kyrgyzstánu, Jižní Koreje, Polska a Litvy . Zboží putovalo přes zprostředkovatelské firmy ve Španělsku a Hongkongu, než dorazilo do Ruska .
Vídeňská společnost falšovala takzvané end-user certificates (certifikáty konečného uživatele), v nichž uváděla, že zařízení je určeno pro civilní zákazníky v nesankcionovaných zemích. Ve skutečnosti bylo zboží dále vyváženo ruským zbrojařským firmám napojeným na státní koncern Rostec . Evropští výrobci tak byli ukolébáni falešným dojmem, že zboží zůstane v tranzitních zemích .
Dodané zařízení sloužilo k výrobě motorů pro řízené střely (německy Marschflugkörper) a bojové letouny, stejně jako další vojenské techniky, pro ruské zbrojařské podniky spadající pod Rostec .
Tento případ ilustruje vzorec, který se stal ústřední výzvou pro evropské donucovací orgány: