Írán v trojí krizi: Neviditelný duchovní vůdce, mocenský boj a ekonomický tlak

Zákulisní upevňování moci: Přes veřejné výzvy k jednotě IRGC fakticky převzaly válečnou moc a omezily roli nejvyššího vůdce na „potvrzování, nikoli autoritu“. Bezpečnostní lídři nyní diktují válečnou strategii a operace . V srpnu 2026 se objevily zprávy, že Chameneí začal přeskupovat nejvyšší vojenské posty, včetně náčelníka generálního štábu íránských ozbrojených sil. Analytici to popisují jako pokus oslabit stávající mocenské struktury a zároveň posílit vlastní pozici .

Problém absence: Chameneí se od začátku srpna 2026 neukázal na žádné oficiální akci po dobu pěti měsíců, což vyvolalo spekulace o jeho zdraví a pobytu . Radikálové obvinili vysoké představitele z chystání „převratu“ po kolapsu příměří . IRGC otevřeně útočí na administrativu prezidenta Pezeškiána a žádná frakce není schopna převzít odpovědnost za zlomovou dohodu o znovuotevření Hormuzského průlivu . Pezeškián sám 6. srpna 2026 přiznal, že je „velmi těžké“ s Chameneím komunikovat .

Výsledkem je mocenské vakuum na nejvyšší úrovni. Moc v Íránu je nyní rozdělena nejméně na čtyři části: Chameneí drží teoreticky konečný souhlas, IRGC kontrolují armádu a bezpečnost a prezidentství se marně snaží prosadit civilní autoritu .

Ekonomický tlak: Americká blokáda, sankce a uzavření Hormuzského průlivu

Ekonomický tlak na Írán je mimořádný a mnohovrstevný. Kombinace americké námořní blokády, obnovených sankcí a íránského uzavření Hormuzského průlivu vytváří prohlubující se krizi.

Hormuzský průliv je fakticky uzavřen. 4. března 2026 íránské síly prohlásily průliv za „uzavřený“ . V roce 2025 proplouvalo průlivem zhruba 25 % světového námořního obchodu s ropou a ropnými produkty a asi 19 % zkapalněného zemního plynu . Začátkem srpna 2026 data IMF PortWatch ukázala, že průlivem proplouvají v průměru jen asi čtyři lodě denně, zatímco ve stejném týdnu roku 2025 to bylo asi 90 lodí denně – pokles přibližně o 96 % .

Americká námořní blokáda tvrdě dopadá. USA uvalily námořní blokádu na íránské přístavy a lodě a k 10. srpnu 2026 přesměrovaly 55 obchodních plavidel z íránských přístavů . Ministerstvo financí USA označilo íránské firmy, včetně Persian Gulf Marine Insurance Co a HormuzSafe Marine Services Authority, a zacílilo na Teheránem řízený systém vytěžování příjmů z lodí proplouvajících průlivem . USA varovaly, že by mohly uvalit sekundární sankce na kupce íránské ropy, čímž by se fakticky pokusily íránský námořní obchod zcela zastavit .

Domácí varování před kolapsem. Íránští představitelé v soukromí vyjádřili obavy, že blokáda způsobí ekonomický kolaps . Státní média varovala před „hroutící se domácí ekonomikou“ v důsledku souběhu krizí . Prezident Pezeškián označil ekonomiku a živobytí občanů za „nejdůležitější bojiště“ . V červenci 2026 Írán v reakci na americkou blokádu pohrozil zastavením všech energetických vývozů z Blízkého východu .

Podmíněná diplomacie bez průlomu. Íránská nejvyšší rada národní bezpečnosti požaduje, aby USA zrušily námořní blokádu, ukončily sankce, stáhly svou armádu z regionu, zaplatily válečné reparace, uvolnily íránská aktiva, zastavily útoky na íránské spojence a přestaly zemi vyhrožovat – jako předpoklad pro jakoukoli dohodu . USA zatím tyto podmínky nesplnily a patová situace trvá.

Dlouhodobá strategie prezidenta Pezeškiána: Hospodářská válka, regionální spolupráce a důstojná diplomacie

Prezident Pezeškián nastínil několikerou strategii zaměřenou na domácí ekonomické posílení, regionální spolupráci a podmíněnou diplomacii. Jeho ruce jsou však svázány pevným válečným sevřením IRGC a Chameneího absencí.

Hospodářská válka jako hlavní bojiště. Pezeškián výslovně označil ekonomiku za „hlavní bojiště“ a vyzval k zásadní obnově národního hospodářství, v jejímž čele by měl stát soukromý sektor jako součást íránské obranné strategie . Zdůrazňuje, že spravedlnost, národní jednota a koordinované vládnutí jsou klíčem k překonání vnějších tlaků i domácích problémů .

Posilování domácí infrastruktury. Jeho administrativa rozšiřuje regionální spolupráci, posiluje domácí infrastrukturu a urychluje rozvoj železnic, aby čelila dopadům sankcí a zároveň udržela ekonomickou stabilitu a veřejné služby . Poznamenal, že bankovní omezení sice znesnadňují převody peněz, ale barterový obchod se stal jednou z alternativ pro udržení obchodní výměny .

Důstojná diplomacie vedle obrany. Pezeškián prohlásil, že Írán neustoupí tlaku žádné cizí mocnosti, ale zůstává odhodlán k „důstojnému“ dialogu a jednání, která by chránila národní zájmy a snižovala riziko dalšího konfliktu . Obhajuje pokračující íránskou diplomatickou cestu vedle jejích obranných schopností a tvrdí, že jednání může pomoci chránit národní zájmy, zatímco Írán zůstává připraven odolávat vnějšímu tlaku .

Hlavní omezení. Pezeškiánova strategie je ochromena mocenským vakuem a faktickou kontrolou IRGC nad válečnou politikou a bezpečnostními rozhodnutími . Protože je Chameneí nedosažitelný a IRGC se střetávají s prezidentským úřadem, žádná frakce není schopna převzít odpovědnost za zlomovou dohodu o Hormuzském průlivu . Pezeškián sám přiznal, že je „velmi těžké“ s Chameneím komunikovat .

Jeden z vysokých analytiků Shromáždění znalců (Assembly of Experts) situaci shrnul: „Je velmi těžké s ním v tuto chvíli komunikovat, ale v každém případě je jeho přítomnost pro nás obrovským zdrojem síly, abychom mohli pokračovat“ . Toto prohlášení – jak přiznání potíží, tak tvrzení o podpoře – vystihuje paradox Pezeškiánovy pozice. Strategii má, ale možná nemá autoritu, aby ji uskutečnil.

Co bude dál?

Íránská krize vedení se nevyřeší rychle. Chameneího ústup do ústraní a upevňování moci může posílit jeho osobní postavení, ale už nyní paralyzoval rozhodování o Hormuzském průlivu – jediném nejdůležitějším ekonomickém problému země. Dominance IRGC znamená, že i kdyby bylo dosaženo dohody, nemusí být dodržena. A Pezeškiánova ekonomická strategie, ačkoli na papíře ucelená, naráží na krutou realitu 96% poklesu provozu v průlivu, americké námořní blokády a vedení, které se nedokáže shodnout na cestě vpřed.

Írán v současnosti bojuje dvě paralelní války: jednu se Spojenými státy o Hormuzský průliv a druhou mezi vlastními vůdci o to, kdo skutečně drží moc.