Delfínice Fraggle nosila mrtvé mládě šest dní. Co to prozrazuje o truchlení kytovců

Pozorování zdokumentovala pomocí dronu organizace Geographe Marine Research, australská nezisková skupina, která sleduje místní populace delfínů . Výzkumníci před úhynem zaznamenali u mláděte zrychlené dýchání, což naznačovalo, že jeho stav je vážný .

Pro Fraggle byla ztráta obzvlášť tragická: podle badatelů šlo už o její páté uhynulé mládě a o druhou podobnou ztrátu v nedávné době .

Skupina zůstala nablízku

Nejvýraznějším prvkem celého případu nebylo jen dlouhé nošení těla, ale také reakce ostatních delfínů. Celá skupina čítající 14 jedinců se podle záběrů držela poblíž Fraggle a plavala s ní po dobu, kdy mládě nesla .

Výzkumníci toto chování popsali jako projev silných sociálních vazeb a skupinové reakce na úhyn. Z dostupných pozorování nelze s jistotou určit, co jednotliví delfíni „prožívali“, jejich setrvávání u samice však zapadá do řady podobných případů, kdy další kytovci doprovázejí matku s mrtvým mládětem .

Je to smutek, nebo instinkt?

U delfínů, velryb a kosatek bylo opakovaně zaznamenáno, že se živí jedinci dlouho věnují mrtvým příslušníkům svého druhu. Vědci pro toto chování používají označení epimeletické chování – tedy péče či pečování zaměřené na mrtvého jedince .

Kytovci mohou tělo nosit, nadzvedávat, otáčet, dotýkat se ho tlamou nebo s ním klesat pod hladinu. Analýza z roku 2018 ukázala, že tento vzorec souvisí s dlouhou mateřskou péčí a silným poutem mezi matkou a mládětem; od reakcí pozorovaných u jiných vodních savců se v některých ohledech liší .

Vědci ale zůstávají opatrní při používání lidských pojmů. Část odborníků upozorňuje, že nošení mrtvého mláděte může být alespoň zčásti vrozenou reakcí a nemusí automaticky dokazovat emoci, kterou bychom označili jako žal nebo smutek .

Délka chování, opakované ztráty mláďat i přítomnost dalších členů skupiny však podle mnoha odborníků podporují výklad, že jde o stav podobný truchlení – tedy reakci na ztrátu, která má některé rysy lidského zármutku . Přesnější by proto bylo mluvit o „smutku podobném chování“ než tvrdit, že delfíni prožívají ztrátu přesně stejně jako lidé.

Co ukazují širší data

Vědecký přehled zveřejněný v roce 2018 analyzoval 78 záznamů z let 1970 až 2016. Ty se týkaly 20 z 88 dnes žijících druhů kytovců a zahrnovaly delfíny, velryby i kosatky .

Nejčastěji šlo o vztah matky a mláděte, pozornost vůči mrtvým jedincům však byla zaznamenána i mezi dospělými zvířaty . Delfíni z čeledi delfínovitých tvořili 92,3 % všech zkoumaných záznamů, což z nich činí skupinu, u níž je tento typ chování doložen nejčastěji .

Případ Fraggle je cenný tím, že nabízí kvalitní dokumentaci ze vzduchu a zachycuje dvě stránky najednou: dlouhodobou péči matky o mrtvé mládě i reakci celé skupiny. Nejde o definitivní důkaz, že kytovci truchlí stejně jako lidé, ale představuje další silný doklad jejich složitého sociálního života.

Známým příkladem je také kosatka Tahlequah, která v roce 2018 nesla své uhynulé mládě déle než dva týdny a na vzdálenost přesahující tisíc mil poblíž Britské Kolumbie .