Vesmírný odpad padá na Zemi každý týden. Kdo za něj nese odpovědnost?

Keňská vesmírná agentura později uvedla, že šlo pravděpodobně o tzv. separační prstenec — část konstrukce rakety, která se měla při návratu atmosférou rozpadnout nebo dopadnout do neobydlené oblasti. Objekt ale zůstal z velké části neporušený a zasáhl zemědělskou půdu .

Obyvatelé popsali zvuk jako hlasitější než zahřmění. Místní obyvatel John Mukunuu řekl, že si lidé mysleli, že přichází konec světa . Nikdo nebyl zraněn a nebyly hlášeny ani vážné škody. Seismometr vzdálený přibližně 80 kilometrů však náraz zaznamenal — podle vědců zřejmě poprvé seismický přístroj zachytil dopad vesmírného odpadu .

Podle autorů studie by podobně velký objekt dopadl v hustě obydlené oblasti, například v Nairobi, mohl mít vážné následky . Keňská vesmírná agentura incident původně označila za „izolovaný případ“. Data popsaná v investigaci ale naznačují, že podobné události už nelze považovat za zcela výjimečné .

Kolik odpadu nad námi krouží?

Rozsah problému roste spolu s počtem startů a družicových konstelací:

• Na oběžné dráze Země se nachází odhadem 140 milionů kusů odpadu větších než jeden milimetr .
• Z nízké oběžné dráhy se podle některých odhadů vracejí až čtyři družice Starlink denně. Jiné odhady uvádějí jeden až dva návraty za den a při dalším rozšiřování konstelace předpokládají až pět denně .
• Americké vesmírné síly vydaly za poslední rok téměř 820 upozornění na návrat objektů do atmosféry, oproti zhruba 110 upozorněním před deseti lety . Počet startů se přitom za stejnou dobu přibližně zečtyřnásobil .
• V nízké oběžné dráze je sledováno přibližně 20 000 objektů, z toho asi 12 000 provozuschopných družic. Přibližně 8 500 z nich patří do systému Starlink .
• Zhruba 47 procent sledovaných objektů tvoří nekontrolovatelný odpad, který už nemá žádný účel ani možnost řízeného ovládání .

Nejde tedy jen o staré pozůstatky vesmírných programů. Rychle přibývá také soukromých družic a raketových stupňů, které po skončení mise zůstávají na oběžné dráze nebo se později vracejí k Zemi.

Proč nelze přesně říct, kam trosky dopadnou?

Návrat objektu do atmosféry se dá předpovědět jen s omezenou přesností. Výsledek ovlivňuje hustota atmosféry, aktuální počasí ve vysokých vrstvách, orientace družice i další proměnné. Přesnější odhad místa dopadu je často možný až několik minut před samotným nárazem .

Varování proto mohou být pro obyvatele na zemi příliš obecná, případně přijdou pozdě na to, aby podle nich bylo možné přijmout praktická opatření . Úřady sice mohou sledovat dráhu objektu, nedokážou však spolehlivě určit, zda konkrétní kus dopadne na pole, do moře, nebo do obydlené oblasti.

V minulosti už úlomky zasáhly dům na Floridě, čínská družice se rozpadla nad Kanárskými ostrovy a na australských plážích se objevily neobvyklé kovové koule . Většina trosek sice stále shoří nebo dopadne do oceánu, ale rostoucí počet startů zvyšuje i počet situací, kdy se část odpadu dostane až na pevninu .

Kdo zaplatí, když vesmírný odpad poškodí dům?

Základním mezinárodním pravidlem je Úmluva o odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty z roku 1972. Ta stanovuje, že za škody způsobené kosmickým objektem odpovídá stát, který jeho vypuštění zajistil. Pravidla ale vznikala v době, kdy byly starty méně časté a vesmírné programy řídily především státy. Dnešní situace, v níž se na vypouštění družic ve velkém podílejí soukromé firmy, v nich není dostatečně zohledněna .

Největší problém je praktický: žádná země dosud úspěšně nepožádala o odškodnění za dopad vesmírného odpadu . Poškozený stát by musel prokázat původ objektu a splnit náročné právní podmínky. Chudší země navíc často nemají dostatek prostředků na sledování návratů, shromažďování důkazů ani vedení mezinárodního sporu .

Ani v případě Mukuku nedošlo k vyplacení kompenzace nebo k formálnímu přiznání odpovědnosti . Kovový prstenec zůstal v péči Keňské vesmírné agentury, zatímco otázka jeho přesného původu a odpovědného subjektu zůstala nezodpovězena.

Akademické analýzy upozorňují, že současný systém není dostatečně pružný ani pro rozdělení odpovědnosti za odstraňování vesmírného odpadu . Jedním z návrhů je mezinárodní fond financovaný malým ročním poplatkem, jehož výše by se odvíjela od hmotnosti družic. Z fondu by se hradily škody i bez nutnosti, aby postižená země složitě prokazovala konkrétní zavinění .

Riziko není rozdělené rovnoměrně

Vesmírný odpad může dopadnout téměř kamkoli. Největší praktické riziko ale nenesou nutně ti, kteří družice vypouštějí. Rozvojové země mohou mít méně prostředků na sledování objektů, krizová upozornění i právní zastupování a zároveň menší politickou váhu při vyjednávání o náhradě škody .

Americký Federální úřad pro letectví (FAA) odhaduje, že do roku 2035 by padající vesmírný odpad mohl představovat očekávané riziko 0,6 oběti ročně. Jde o první federální model, který přisoudil komerčním družicím konkrétní projekci smrtelného rizika .

Situaci může zhoršit také změna atmosféry. Studie vědců z Massachusettského technologického institutu (MIT) zjistila, že vysoká koncentrace skleníkových plynů ovlivňuje oběžné dráhy družic. Oslabuje tak přirozený proces, který obvykle pomáhá stahovat objekty z oběžné dráhy zpět k Zemi — a může vést k dalšímu hromadění odpadu .

Případ z Mukuku proto není jen kuriozitou. Ukazuje, že lidstvo dokáže na oběžnou dráhu posílat stále více techniky, ale zatím nemá stejně účinný systém pro její bezpečný návrat — ani jasnou odpověď na otázku, kdo zaplatí, když trosky dopadnou na zem.