Ve dnech 7.–8. července 2026 na summitu NATO v Ankaře v Turecku prezident Trump prohlásil příměří za fakticky mrtvé. Více zdrojů potvrzuje:
V sobotu 18. července 2026 vydal íránský nejvyšší vůdce Mojtaba Chameneí písemné prohlášení, které bylo přečteno v íránské státní televizi. Uvedl v něm, že opakované porušování MoU ze strany USA dokazuje, že podpis Donalda Trumpa je „zcela bezcenný a postrádá jakoukoli důvěryhodnost“ . Prohlášení mimo jiné říká:
„Opakovaná porušení memoranda o porozumění ze strany Velkého Satana opět všem ukázala, jak bezcenný a nespolehlivý je podpis prezidenta Spojených států“
.
Zároveň varoval USA, že pokud budou v útocích na Írán pokračovat, čekají je „nezapomenutelné lekce“ .
Téhož dne (18. července) oznámil íránský náměstek ministra zahraničí Kázim Gharíbábádí, že Teherán pozastavuje veškeré závazky vyplývající z Islámabádského MoU a obvinil Spojené státy, že dohodu „fakticky zrušily“ opakovaným porušováním . Írán výslovně obvinil USA z „otevřeného porušení“ příměří
a dal najevo, že za stávajícího rámce další jednání nepřipadají v úvahu.
Dostupné zdroje neobsahují přímé, ověřitelné zprávy o údajném zranění nohy Mojtaby Chameneího při úderech z 28. února nebo o jeho konkrétní nepřítomnosti na veřejnosti po nástupu do funkce po svém otci. Článek na Wikipedii o válce v Íránu v roce 2026 uvádí, že operace Epic Fury (společná americko-izraelská operace) začala 28. února 2026 a že během ní byl Alí Chameneí zavražděn , ale získané výsledky vyhledávání explicitně nepotvrzují ani nepopisují zranění nohy Mojtaby Chameneího z tohoto data nebo jeho následnou nepřítomnost na veřejnosti. Pro ověření tohoto konkrétního tvrzení není z dostupných zdrojů dostatek důkazů.
Analytici se shodují, že Islámabádské MoU bylo strukturálně křehké. Agentura Anadolu Agency (AA) 10. července uvedla, že „nevyřešené spory o Hormuzský průliv, zrušení sankcí, zmrazená íránská aktiva a Libanon hrozí zmařením dohody ještě před formálními jednáními“ . Sdružení pro kontrolu zbrojení (Arms Control Association) označilo MoU za „nedokonalý, ale vítaný vývoj“, který však „neřešil obavy z proliferace“ jádra konfliktu
. Vágní a odložená formulace nejspornějších otázek – zejména režimu v Hormuzském průlivu a rozsahu zrušení sankcí – znamenala, že kterákoli strana mohla plausibilně tvrdit, že došlo k porušení, což se nakonec stalo.