Krevní test může odhadnout riziko Alzheimerovy choroby až deset let před příznaky

Co může jediné měření p-tau217 předpovědět

Největší analýza svého druhu ukázala, že jednorázový krevní test stanovující hladinu p-tau217 v plazmě může u starších lidí bez kognitivních potíží odhadnout riziko přechodu k mírné kognitivní poruše (MCI) za 2, 5 a 10 let .

U lidí bez příznaků, kteří měli velmi vysokou hladinu p-tau217, činilo odhadované riziko rozvoje kognitivní poruchy 38 % během pěti let a až 78 % během deseti let. Desetiletý odhad je však založen na omezenějším množství dat .

Souvislost přetrvala i po zohlednění výsledků amyloidového PET vyšetření a genotypu APOE4. To naznačuje, že p-tau217 přináší samostatnou prognostickou informaci nad rámec zobrazovacích vyšetření mozku a genetického rizika . Nejde ale o jistou předpověď, že konkrétní člověk Alzheimerovu chorobu skutečně dostane.

Proč jsou výsledky významné

Sílu studie podporuje především její rozsah a dlouhodobé sledování:

• Rozsah: Výzkumníci spojili data ze šesti observačních kohort z Austrálie, Severní Ameriky a Japonska. Celkem zahrnuli téměř 2 700 starších lidí bez kognitivních poruch, což z analýzy činí největší longitudinální studii zaměřenou na předpověď rizika pomocí p-tau217 v této skupině .
• Délka sledování: Účastníci byli sledováni až 21 let; jednotlivá období trvala od přibližně jednoho roku do více než deseti let a průměrná doba sledování napříč kohortami činila zhruba 5–6 let .
• Opakovatelnost výsledků: Vyšší hladina p-tau217 byla spojena s vyšším rizikem zhoršování ve všech šesti kohortách. Výsledek zůstal významný i po započtení amyloidového PET .

Autoři ale zároveň upozorňují na důležité výhrady. Odhady rizika pocházejí z vybraných výzkumných kohort, které nemusí přesně odpovídat běžné populaci. Jistota je vyšší u pětiletých než u desetiletých odhadů. Současné modely také plně nezohledňují cévní onemocnění, riziko úmrtí z jiných příčin ani nekognitivní příčiny zhoršení .

Proto současná klinická doporučení Alzheimer’s Association stále nedoporučují testovat kognitivně zdravé starší lidi mimo výzkumné studie nebo klinické hodnocení .

Co to může znamenat pro včasné odhalení

P-tau217 podle výzkumníků zachycuje okamžik, kdy amyloid začíná podporovat šíření tau v mozku – tedy přechod od tichého hromadění amyloidu k aktivní neurodegeneraci . Pokud se tento přístup potvrdí v dalších studiích, mohl by vytvořit prostor pro zásah ještě před vznikem příznaků.

Samostatný model označovaný jako „p-tau217 hodiny“, publikovaný v časopise Nature Medicine v únoru 2026, zkoumal, zda lze z hladiny biomarkeru odhadnout věk, kdy se u člověka objeví příznaky Alzheimerovy choroby. Medián absolutní chyby předpovědi činil tři až čtyři roky . U člověka, u něhož byla zvýšená hladina p-tau217 zjištěna ve 60 letech, model typicky odhadoval nástup příznaků přibližně o 20 let později . Ani tento výsledek však není individuální diagnózou ani přesným časovým plánem budoucího onemocnění.

Využití v ordinaci praktického lékaře

Doplňková studie prezentovaná na AAIC 2026 sledovala, jak lékaři využívali testy p-tau217 u 1 300 pacientů se známkami demence. Lékaři primární péče pomocí testu vyloučili Alzheimerovu chorobu u 30 % pacientů. Při pozitivním výsledku však postupovali opatrněji a častěji doporučili vyšetření u specialisty, než aby diagnózu stanovili okamžitě .

Specialisté na demence změnili diagnózu přibližně u 20 % pacientů a při pozitivním výsledku p-tau217 byli o více než 50 % častěji ochotni stanovit Alzheimerovu chorobu ihned .

Starší studie z primární péče z roku 2025 uváděla u plazmatického p-tau217 85% přesnost, pozitivní prediktivní hodnotu 82 % a negativní prediktivní hodnotu 77 % při odhalování patologických změn typických pro Alzheimerovu chorobu . Test tak může být užitečný zejména pro vyloučení onemocnění, odborníci však varují před jeho používáním bez dalšího vyšetření. Výsledek mohou ovlivnit například poruchy funkce ledvin nebo akutní onemocnění . Použití dvou rozhodovacích hranic zvýšilo přesnost na 92–94 % .

Pomoc při výběru účastníků klinických studií

P-tau217 se zkoumá také jako hlavní sledovaný ukazatel v klinických studiích zaměřených na časná stadia Alzheimerovy choroby. Změny jeho hladiny v krvi probíhají souběžně s hromaděním neurofibrilárních klubek a zhoršováním kognitivních funkcí, což z něj může dělat robustní ukazatel pro studie u lidí s kognitivními potížemi i bez nich, kteří mají patologii beta-amyloidu .

Použití p-tau217 při náboru by mohlo pomoci vybrat kognitivně zdravé účastníky s nejvyšší pravděpodobností budoucího zhoršení. Klinické studie by tak mohly potřebovat méně účastníků a kratší dobu sledování, aby zachytily účinek léčby . Pokud probíhající studie sekundární prevence prokážou, že včasná léčba dokáže zhoršování oddálit nebo mu zabránit, mohl by se p-tau217 stát důležitým nástrojem pro hledání lidí, kteří z ní budou mít největší prospěch .

Proč je na místě opatrnost

• Pro zdravé lidi zatím nejde o běžný preventivní test: Odborníci včetně hlavní autorky Rachel Buckley zdůrazňují, že lidé by si neměli p-tau217 samostatně vyžadovat. Současná doporučení jeho použití u lidí bez příznaků omezují na výzkum a klinické studie .
• Test není samostatná diagnóza: Výsledek je třeba posuzovat společně s kognitivním vyšetřením, dalšími příčinami potíží a podle okolností také s opakovaným měřením .
• Chybí dostatek dat z různorodých populací: Jedna studie zjistila napříč rasovými a etnickými skupinami „skromnou, ale statisticky významnou“ rozlišovací schopnost (AUC 0,65–0,72). Nejvyšší byla u nehispánských černošských účastníků a nejnižší u hispánských účastníků, což ukazuje na potřebu dalšího ověřování v rozmanitějších populacích .
• Výsledky mohou zkreslit jiné faktory: Onemocnění ledvin, akutní nemoc i další neurodegenerativní onemocnění mohou hladinu p-tau217 ovlivnit .

Závěr

Studie v JAMA poskytuje zatím nejsilnější důkazy, že jediný krevní test p-tau217 dokáže u kognitivně zdravých starších lidí rozvrstvit riziko budoucího zhoršení. U osob s velmi vysokou hladinou biomarkeru dosahoval odhad rizika 38 % během pěti let a až 78 % během deseti let, delší prognóza je však méně spolehlivá.

Potenciál pro včasné odhalení, třídění pacientů v primární péči i výběr účastníků klinických studií je značný. Výsledky ale pocházejí především z výzkumných kohort a zatím neprokazují, že testování zdravých lidí a následný časný zásah zlepší jejich zdravotní výsledky. Do širšího používání proto ještě chybí ověření v běžné a různorodé populaci, sjednocení laboratorních metod a důkaz, že informace z testu skutečně vede k účinnější prevenci nebo léčbě.