Krystal velký jako mince odhalil tajemství podivných kovů. Mohou za to „strašidelné“ kvantové síly

Po desetiletí bylo kvantové provázání chápáno jako křehký jev omezený na mikroskopický svět fotonů a atomů. Přelomový experiment publikovaný 16. června 2026 v časopise Nature Physics to ale změnil. Fyzikům z Technické univerzity ve Vídni (TU Wien) se podařilo detekovat vysoký stupeň skutečného multipartitního kvantového provázání uvnitř centimetrového krystalu takzvaného podivného kovu – objektu natolik velkého, že ho lze držet v ruce a je viditelný pouhým okem , .

Tento objev nejen posouvá hranice makroskopických kvantových jevů, ale zároveň poskytuje silné nové vysvětlení pro záhadné chování podivných kovů. Otevírá také dveře k praktickému využití v kvantových technologiích, například při vývoji extrémně citlivých senzorů.

Materiál: Podivný kov s kvantovým tajemstvím

Srdcem experimentu byl krystal sloučeniny Ce₃Pd₂₀Si₆, těžkofermionové sloučeniny složené z ceru, palladia a křemíku. Tento materiál je ve fyzice kondenzovaných látek dobře známý tím, že vykazuje takzvanou "kvantovou kritičnost s destrukcí Kondo efektu". Jde o jev, kdy se při kvantovém fázovém přechodu rozpadá obvyklé chování elektronů jako samostatných kvazičástic , .

Právě podivné kovy, mezi které Ce₃Pd₂₀Si₆ patří, se vzpírají standardním teoriím elektrické vodivosti. Vykazují totiž odpor, který roste lineárně s teplotou způsobem, jenž nelze vysvětlit nezávislými, elektronům podobnými kvazičásticemi.

Klíčový nástroj: Kvantová Fisherova informace

Průlom neumožnil nový mikroskop, ale koncept vypůjčený z teorie kvantové informace: kvantová Fisherova informace (QFI). Tu původně vyvinul kvantový fyzik Peter Zoller se svou skupinou na Univerzitě v Innsbrucku. QFI kvantifikuje, jak citlivě kvantový systém reaguje na malou poruchu. Pokud odezva systému překročí přesně definovaný klasický limit – to znamená, že reaguje silněji, než by odpovídalo součtu jeho nezávislých částí – může tato citlivost pocházet jedině z kvantového provázání , .

Díky tomuto teoretickému rámci mohl tým poprvé v historii přímo extrahovat míru provázání z objemové pevné látky, což je zásadní odklon od tradičních experimentů, které vyžadují pečlivou přípravu a izolaci kvantových stavů.

Experiment: Neutrony odhalily provázané kolektivy

Vědci pod vedením prof. Silke Bühler-Paschen z TU Wien se nepokoušeli uvést celý krystal do superpozice – což je pro tak velký objekt prakticky nemožné. Místo toho použili metodu nepružného neutronového rozptylu v zařízení Institut Laue–Langevin (ILL) ve francouzském Grenoblu. Touto technikou změřili dynamickou spinovou korelační funkci materiálu, S(q, ω, T). Zjednodušeně řečeno, bombardovali krystal neutrony a sledovali, jak se spiny částic v materiálu pohybují a kolektivně fluktuují v závislosti na energii, hybnosti a teplotě .

Když na data z rozptylu neutronů aplikovali formalismus QFI, výsledky byly ohromující. Kolektivní odezva krystalu byla příliš silná na to, aby ji bylo možné vysvětlit nezávislými částicemi. Hustota QFI dosáhla při nejnižší měřené teplotě hodnoty f_Q = 8,2 ± 0,9, což matematicky odpovídá skupině nejméně devíti kvantově provázaných entit jednajících společně. Provázání kulminovalo při nejchladnější teplotě experimentu 60 mK (milikelvinů, tedy těsně nad absolutní nulou) a v blízkosti magnetického pole o síle zhruba 1,73 Tesly, přesně v kvantovém kritickém bodě, kde dochází k destrukci Kondo efektu. Když byl krystal ochlazen z 10 K na 60 mK, hustota QFI prudce vzrostla téměř čtyřicetinásobně bez známek nasycení, což naznačuje, že při ještě nižších teplotách by mohlo existovat ještě silnější provázání , .

Pro české čtenáře je dobré dodat, že 60 mK je teplota extrémně blízká absolutní nule (−273,14 °C). Takových podmínek lze dosáhnout jen ve specializovaných kryogenních laboratořích.

Proč jsou podivné kovy tak podivné

Výsledky nabízejí přesvědčivý nový příběh pro jednu z největších záhad fyziky kondenzovaných látek. Podivné kovy nevedou elektřinu jako běžné kovy. Jejich elektrony jakoby ztrácejí svou individuální identitu a vytvářejí kolektivní kvantovou „polévku“. Tento experiment přímo spojuje rozpad kvazičástic v kvantovém kritickém bodě Kondo destrukce s nárůstem multipartitního provázání , .

Lineární nárůst elektrického odporu s teplotou, kterým se podivné kovy vyznačují, tak nemusí být otiskem neuspořádanosti nebo jednoduchého rozptylu, ale spíše signaturou vysoce provázaného, kolektivního kvantového stavu.

Od fundamentální fyziky ke kvantovým senzorům

Kromě vysvětlení podivných kovů dláždí tato práce cestu i pro praktické aplikace v kvantových technologiích. Kvantová Fisherova informace totiž není jen detektorem provázání; je také ústřední veličinou v kvantové metrologii, vědě o ultra-přesném měření. Materiál, který vykazuje silné a stabilní vnitřní provázání, je přirozenou platformou pro vysoce citlivý senzor. Pokud by se takové provázání podařilo udržet při vyšších, praktičtěji dosažitelných teplotách, mohly by být tyto materiály využity pro vše od snímání magnetických polí až po detekci gravitačních vln. Studie otevírá dveře k systematickému prověřování dalších kvantových materiálů, včetně potenciálně vysokoteplotních supravodičů, na přítomnost makroskopického provázání pomocí technik založených na QFI , .

Spolupráce na hranicích poznání

Studie byla výsledkem mezinárodní spolupráce. Experimentální práci vedla skupina Silke Bühler-Paschen z TU Wien, přičemž doktorand Federico Mazza prováděl neutronový rozptyl v ILL Grenoble. Teoretické základy postavil tým Petera Zollera z Univerzity v Innsbrucku, s dalšími příspěvky od Qimiao Si z Riceovy univerzity, jehož skupina dlouhodobě studuje mechanismus destrukce Kondo efektu ve sloučenině Ce₃Pd₂₀Si₆.

Spojením abstraktních nástrojů kvantové informace s „neuspořádanou“ realitou objemové pevné látky postavil tým most mezi dvěma dříve vzdálenými obory. Poskytl fyzikům nový způsob, jak být svědky oné „strašidelné interakce na dálku“ (spukhafte Fernwirkung), o níž kdysi slavně pochyboval sám Albert Einstein – a to nikoli v kontrolované vakuové komoře, ale uvnitř malého třpytivého krystalu, který leží na očích.