S takto zapečetěným a rozděleným systémem tým sledoval vývoj světlého sektoru a objevil pozoruhodnou sérii kosmologických analogií.
Světlý sektor opakovaně expandoval a následně zkolaboval, jak atomy překonávaly laserovou bariéru. Tento cyklus připomíná takzvaný kosmologický „bounce“ (odraz). Okamžik, kdy atomy poprvé pronikly do světlého sektoru, byl interpretován jako „Velký třesk“, zatímco jejich úplný návrat do temného sektoru označoval „Velký křach“. Tento odrážející se cyklus se mnohokrát opakoval a v laboratoři tak vznikla miniaturní, opakující se kosmická historie.
Z tohoto přílivu a odlivu atomů vědci definovali „entropický čas“. Protože celková entropie systému je zachována, směrovaný pohyb atomů mezi sektory vytvářel měřitelný, jednosměrný tok entropie ve světlém sektoru. Tento tok sloužil jako spolehlivé vnitřní hodiny, které vykazovaly několik nápadných vlastností:
Když se distribuce atomů mezi světlým a temným sektorem nakonec stabilizovala a přestala se měnit, výměna entropie ustala. V tomto okamžiku se z pohledu pozorovaného sektoru čas fakticky zastavil – jde o analogii takzvané tepelné smrti předpovídané pro náš vlastní vesmír.
Význam experimentu spočívá v tom, že posouvá fundamentální otázku z oblasti teoretických spekulací do sféry experimentální fyziky. Rozdělením uzavřeného kvantového systému a sledováním, jak se čas vynořuje pouze z dynamiky entropie, tým poskytl první kontrolované testovací prostředí pro konstrukce relačního času. Jejich zjištění podporují myšlenku, že čas není fundamentálním, vnějším pozadím, ale spíše termodynamickým jevem, který vzniká, když pozorovatel rozliší subsystém – podobně jako je to s rozlišením mezi světlým a temným sektorem – od většího, nadčasového celku. Tento stolní miniaturní vesmír nyní nabízí nové empirické okno pro zkoumání fyziky skutečného kosmu.
Comments
0 comments