Čínský šok přepisuje obchodní strategii Evropské unie

To vytváří složité dilema. Dovoz může snižovat ceny pro spotřebitele a pomáhat evropským firmám, které používají čínské součástky. Dlouhodobý příliv výrazně dotovaného nebo mimořádně levného zboží však může současně snižovat marže, oslabovat motivaci k investicím a ohrožovat dodavatelské sítě, na nichž evropská výroba stojí.

Proč se mluví o druhém čínském šoku

První „čínský šok“ souvisel především s přesunem levnější výroby do globálních dodavatelských řetězců. Současná situace je v jednom zásadním ohledu jiná: čínské firmy soutěží ve vyšších patrech hodnotového řetězce.

Domácí poptávka v Číně oslabila, zatímco výrobní kapacita zůstává obrovská. Analytici popisují, že tato kombinace tlačí více čínské produkce na zahraniční trhy, zvyšuje cenový tlak v Evropě a současně snižuje čínskou poptávku po evropských kapitálových statcích.

Nejvíce ohrožená odvětví zahrnují:

• automobilový průmysl a elektromobily;
• průmyslové stroje a obráběcí techniku;
• elektrická zařízení a automatizaci;
• baterie a čisté technologie;
• chemický průmysl;
• další pokročilé průmyslové výrobky.

Pro evropské firmy nejde pouze o ztrátu odbytu. Pokles cen může snížit návratnost továren a výzkumných programů, do nichž investovaly během elektrifikace a dekarbonizace. Pokud se výroba uzavře, Evropa může přijít také o specializované dodavatele, technické know-how, výzkumné kapacity a kvalifikovaná pracovní místa.

Debata se proto posunula od samotné velikosti obchodního deficitu k otázce průmyslové odolnosti a ekonomické bezpečnosti.

Proč je Německo obzvlášť zranitelné

Německo je nejviditelnějším příkladem evropské expozice vůči Číně. Výroba a export v jeho ekonomickém modelu hrají mimořádně velkou roli. Právě automobily, stroje, chemikálie a průmyslová zařízení byly přitom sektory, v nichž byla Čína dlouho významným zákazníkem a růstovým trhem.

Tento vztah se mění. Čínské firmy dnes stále více konkurují v automobilovém průmyslu, strojírenství i chemii, místo aby byly pouze odběrateli nebo levnými výrobními partnery. Německo se tak ocitá pod tlakem na třech frontách: přímo v Číně, na trzích třetích zemí a stále více také na vlastním evropském trhu.

Zhoršení je patrné i ve statistice. Německý vývoz do Číny klesl v prvním pololetí 2026 meziročně o více než 12 % na necelých 37 miliard eur. Čína se podle předběžných údajů zveřejněných agenturou Reuters propadla z druhého největšího exportního trhu Německa v roce 2021 až na deváté místo.

Mimořádně obtížná je situace pro automobilky, jako je Volkswagen. Čínské firmy si vybudovaly silné pozice v elektromobilech, bateriích a softwaru, zatímco evropské automobilky stále nesou náklady přechodu od spalovacích motorů. Čínská konkurence proto už nestojí jen na nižší ceně. Zahrnuje také technologie, rychlost vývoje a integrované dodavatelské řetězce.

Neznamená to ale, že každý problém evropského průmyslu lze připsat Číně. Evropské firmy současně čelí vysokým cenám energií, pomalému povolování staveb a investic, roztříštěným kapitálovým trhům, nedostatku kvalifikovaných pracovníků a nerovnoměrnému využívání digitalizace. Čínská konkurence tyto slabiny odhaluje, ale sama je všechny nevytvořila.

Jak se EU už brání

Evropská unie zatím nepřijala jedinou komplexní politiku vůči Číně. Místo toho používá soubor nástrojů obchodní obrany, většinou případ od případu.

Elektromobily

EU zavedla dodatečná vyrovnávací cla na bateriové elektromobily vyrobené v Číně po vyšetřování státních subvencí. Cla se přičítají k běžnému evropskému dovoznímu clu na automobily a mají vyrovnat výhodu plynoucí z dotací, nikoli čínský dovoz elektromobilů úplně zakázat. Na konci roku 2025 dosahovala u některých vozů až 35,3 %.

Ocel

U oceli EU používá ochranná opatření včetně celních kvót a zároveň antidumpingová a antisubvenční řízení. Na konci roku 2025 měla Unie vůči obchodním partnerům v platnosti 172 antidumpingových a antisubvenčních opatření; něco přes tři čtvrtiny z nich mířily na čínské firmy, uvedla agentura Reuters.

Tyto nástroje mají odlišit běžný konkurenční dovoz od zboží, které evropskému průmyslu škodí kvůli dumpingu, subvencím nebo náhlému přílivu. Jejich produktově zaměřená struktura však může být v praxi pomalejší než průmyslové změny, na něž mají reagovat.

Zdravotnické prostředky

V červnu 2025 použila Evropská komise vůbec poprvé nástroj mezinárodního zadávání veřejných zakázek (International Procurement Instrument). Omezila účast čínských firem a čínských zdravotnických prostředků ve vybraných evropských veřejných tendrech s hodnotou nejméně 5 milionů eur na dobu pěti let.

Nejde o klasické dovozní clo. Logika opatření stojí na vzájemnosti: EU reagovala poté, co dospěla k závěru, že evropští dodavatelé nemají srovnatelný přístup k čínskému trhu veřejných zakázek.

Další krok: rychlejší a širší pravomoci

Evropští politici zvažují, zda současný systém není pro strukturální průmyslový problém příliš pomalý a úzce zaměřený. V debatě se objevují například rychlejší dočasná cla, kvóty či ochranná opatření v situaci, kdy náhlý růst dovozu hrozí vážným poškozením celého odvětví.

Další návrhy počítají s přísnějšími požadavky na evropský obsah ve veřejných zakázkách, podporu čistých technologií a veřejné dotace. Zvažuje se také důkladnější kontrola zahraničních subvencí, investic a strategických dodavatelských řetězců.

Někteří politici se inspirovali pravomocí podle amerického oddílu 301, známého jako Section 301. Jeho přitažlivost spočívá především v rychlosti: širší evropský nástroj by mohl umožnit reakci na systémové praktiky bez samostatného a zdlouhavého vyšetřování každého dotčeného výrobku.

Překážky jsou ale značné. Členské státy EU mají odlišné obchodní zájmy, evropské firmy zůstávají na Číně závislé jako na trhu i dodavateli a přísnější omezení mohou vyvolat odvetu. Jakýkoli širší nástroj by navíc musel být v souladu s právem EU a mezinárodními obchodními závazky.

Pravděpodobným směrem proto není okamžitý přechod k plošnému protekcionismu, ale podmíněnější otevřenost: přístup na trh tam, kde je konkurence vzájemná, a obranná opatření tam, kde jsou významné dotace, závislosti nebo překážky přístupu.

Dotace versus konkurenceschopnost

Jádrem sporu je otázka, zda čínská exportní síla vychází především z neférové státní podpory, nebo z opravdové průmyslové konkurenceschopnosti.

Evropské vlády upozorňují na zvýhodněné financování, ceny pozemků a energií, daňové zacházení, veřejné zakázky a dodavatelské řetězce napojené na stát. Obávají se, že taková podpora udržuje nadbytečnou kapacitu a umožňuje exportovat za ceny, jimž evropské firmy při tržních nákladech nedokážou konkurovat.

Čínská odpověď zní, že její firmy vítězí díky rozsahu výroby, inovacím, propojeným dodavatelům a rychlejšímu provádění rozhodnutí. Z tohoto pohledu jsou evropská omezení protekcionismem, který má chránit pomalejší zavedené firmy.

Část pravdy může být na obou stranách. Dotace mohou deformovat ceny a rozhodování o kapacitách, zároveň však evropské podniky oslabují domácí náklady a regulatorní průtahy. Politická volba je proto obtížná:

• příliš slabá reakce může vést ke ztrátě výrobních kapacit a průmyslového know-how;
• příliš tvrdá reakce může zvýšit ceny, zpomalit zelenou transformaci a vyvolat odvetu;
• samotná ochrana bez investic může udržet drahou evropskou výrobu, ale neobnoví její dlouhodobou konkurenceschopnost.

Nejúčinnější odpověď by proto měla kombinovat cílenou obchodní obranu s levnější čistou energií, rychlejším povolováním, hlubšími kapitálovými trhy, silnějším financováním inovací a větší poptávkou po evropských čistých technologiích.

Proč CBAM vyvolává další diplomatický spor

Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, známý jako CBAM, vstoupil do definitivní fáze v lednu 2026. Týká se uhlíkově náročného dovozu, mimo jiné železa, oceli, hliníku, cementu, hnojiv, vodíku a elektřiny. Dovozci musí u emisí obsažených v těchto výrobcích zohlednit jejich uhlíkovou cenu prostřednictvím certifikátů.

EU opatření odůvodňuje snahou zabránit úniku uhlíku. Pokud evropští výrobci platí uhlíkovou cenu, zatímco dovážené zboží nikoli, výroba se může přesouvat do zahraničí nebo mohou dovozy získat umělou cenovou výhodu. CBAM má proto uhlíkové náklady dováženého zboží přiblížit nákladům, které nesou výrobci v EU.

Země skupiny BRICS se na mechanismus dívají jinak. Ministři životního prostředí BRICS na setkání v Novém Dillí v srpnu 2026 označili opatření typu CBAM za „jednostranná, trestající, diskriminační a protekcionistická“. Tvrdili, že podobná politika může zatížit vývoz rozvojových zemí, a kritiku spojili s požadavkem na větší financování adaptace na změnu klimatu.

Spor není pouze slovní. Mechanismus může být formálně založen na emisích, přesto může nerovnoměrně dopadat na vývozce s uhlíkově náročnější výrobou, horšími daty o emisích nebo omezenějším přístupem k financování dekarbonizace. Pro rozvojové ekonomiky tak klimatická regulace začíná vypadat jako podmínka přístupu na trh vytvořená bohatšími zeměmi.

Evropa hledá obtížný kompromis

Evropa se nyní snaží současně splnit čtyři cíle: ochránit průmyslovou kapacitu, zachovat výhody otevřeného obchodu, udržet důvěryhodnou klimatickou politiku a zabránit širšímu konfliktu s Čínou, ekonomikami BRICS a Spojenými státy.

Trvalým řešením pravděpodobně nebude ani bezbřehá otevřenost, ani plošná cla. EU potřebuje obchodní opatření založená na důkazech tam, kde je konkurence prokazatelně deformovaná. Zároveň však musí posílit domácí strategii, která učiní evropskou výrobu produktivnější, inovativnější a cenově dostupnější.

Čínský exportní nápor odhalil cenu evropských předpokladů z minulosti. Otázkou už není, zda má EU zůstat otevřená. Jde o to, zda dokáže zůstat otevřená, aniž by nechala oslabit strategické průmyslové schopnosti — a zda je dokáže bránit, aniž by se vzdala konkurence a investic potřebných k jejich obnově.