Hype kolem těchto strategií vyvolal rychlou reakci u samotných institucí, které je umožnily:
Pákové long-short verze direct indexingu s sebou nesou značné náklady: poplatky za správu, obchodní provize a náklady na financování. Jen samotné čisté náklady na financování u strategie 140/40 představují přibližně 0,23 % ročně . Detailní analýza společnosti Elm Wealth zjistila, že u typického investora poplatky zaplacené správci pákového long/short direct indexingu spotřebují více než polovinu daňových úspor. Investor tak nakonec dosáhne nižšího očekávaného výnosu po zdanění, než kdyby jednoduše prodal, zaplatil daň, koupil ETF a nic neřešil .
Vlastní výzkum společnosti AQR ukazuje, že daňové výhody strategií přímého indexování „poměrně rychle mizí“ . Bez dodatečných vkladů kapitálu je daňový přínos fakticky omezen na investory, kteří mají systematické krátkodobé kapitálové zisky z jiných zdrojů. U investorů s pouze dlouhodobými kapitálovými zisky AQR zjistila, že daňová výhoda klesne na nulu přibližně za pět let od založení strategie . Historické simulace ukazují, že direct indexing obvykle realizuje pouze asi 30 % původně investovaného kapitálu v kumulativních čistých ztrátách, než dojde k vyčerpání všech realizovatelných příležitostí .
Držba jednotlivých akcií místo ETF fondu nevyhnutelně vytváří tzv. tracking error – portfolio se začne odchylovat od benchmarku . Bílá kniha společnosti Rain Dog Financial argumentuje, že direct indexing „zvyšuje náklady a podkopává efektivní daňový výběr ztrát“ a že personalizace probíhá „na úkor zavedení chyby sledování (tracking error) a odklonu od pasivního k aktivnímu řízení“ .
Varovným příkladem je případ penzisty, který měl zřízen samostatně spravovaný účet (SMA, z angl. separately managed account) s direct indexingem. V portfoliu držel akcie Lockheed Martin nakoupené za vysokou cenu v rámci počátečního koše. Když akcie Lockheed prudce klesly, strategie automaticky realizovala ztrátu – investorovi, který na tuto akcii spoléhal jako na zdroj příjmu z portfolia a nechtěl ji prodat, byl realizován zisk proti jeho vůli . Prodej spustil trvalou reálnou kapitálovou ztrátu, nikoli jen daňový offset, a reinvestice do náhradního cenného papíru zanechala penzistovi pozici s nižším výnosem, která neodpovídala jeho původním potřebám . Tento případ ilustruje zásadní riziko: daňový výběr ztrát je systematický a nerozlišuje – u menších portfolií, kde každá pozice nese skutečnou váhu, může být realizovaná ztráta horším výsledkem než odložený daňový účet.
Finanční experti se většinou shodují, že tyto strategie jsou vhodné jen pro velmi bohaté investory s velkými zdanitelnými portfolii, častými krátkodobými kapitálovými zisky a schopností pravidelně doplňovat čerstvý kapitál. Pro běžné investory znamená kombinace poplatků, odchylek od indexu, rizika margin calls a mizejících daňových výhod, že „lék“ je často horší než nemoc . Centrum finančního výzkumu Schwab odhaduje, že daňový výběr ztrát může za ideálních podmínek přidat 1–2 procentní body k výnosu po zdanění, ale tento výpočet předpokládá nízké náklady a dostatečně velké ztráty – předpoklady, které u menších účtů neplatí .