Nejopatrnější závěr ze zveřejněných informací zní: část íránského establishmentu mohla jednat mimo obvyklé politické a vojenské kanály, aby zničila diplomatické otevření vůči Spojeným státům. Útoky na tři obchodní lodě v Hormuzském průlivu pak vyvolaly rychlou americkou vojenskou i ekonomickou odvetu a prohloubily spor o to, kdo v Íránu skutečně určuje strategii.
1
2
3
Co se podle zpráv stalo
The New York Times s odvoláním na zdroje uvnitř íránského režimu napsal, že odpůrci dohody s Washingtonem využili tajnou operaci k útokům na obchodní lodě v Hormuzském průlivu. Mezi zasaženými plavidly byl katarský tanker na zkapalněný zemní plyn Al Rekayyat, napadený podle dobových zpráv ve vodách u Ománu. Incident zasáhl křehké obnovování přepravy ropy a plynu přes tuto strategickou úžinu.
1
2
Bezprostřední reakce zvenčí byla jednoznačná. USA uvedly, že Írán zaútočil na tři obchodní lodě, a následně provedly údery na íránské cíle i zrušily výjimku umožňující prodej íránské ropy. Americké Centrální velení uvedlo, že cílem byly mimo jiné systémy protivzdušné obrany, velitelské a spojovací sítě, pobřežní radary, schopnosti protilodního boje a malé čluny Islámských revolučních gard.
3
Írán se k odpovědnosti za útoky na lodě veřejně nepřihlásil.
4
Jak měla operace obejít nejvyšší vedení
Podle informací připisovaných pěti íránským představitelům a dvěma členům revolučních gard se prezident Masúd Pezeškján o útocích dozvěděl až poté, co se staly. Měl rozhořčeně zavolat Ahmadu Vahídímu, vrchnímu veliteli gard. Vahídí údajně odpověděl, že operaci neschválil ani o ní předem nevěděl. O útoku prý neměla informace ani Nejvyšší rada národní bezpečnosti a velká část vedení země.
19
24
To je podstata tvrzení o svévolné operaci: nikoli veřejně ověřený technický popis útoků, ale tvrzení, že rozhodnutí bylo utajeno před prezidentem, formálním šéfem gard i klíčovým bezpečnostním orgánem.
Dostupné materiály však neurčují, jaké zbraně byly použity, která jednotka útoky provedla, jak fungoval komunikační řetězec ani jak se pachatelům podařilo uniknout včasné kontrole. Z tvrzení, že vrcholní činitelé nebyli předem informováni, nelze tyto podrobnosti dovozovat.
Proč se v centru příběhu ocitl Hosejn Táeb
Zprávy shrnující vyšetřování Times uvádějí, že pátrání íránských vládních a bezpečnostních struktur spojilo rozhodnutí zaútočit na lodě s Hosejnem Táebem — duchovním a někdejší výraznou postavou zpravodajského aparátu, který od počátku odmítal ujednání se Spojenými státy.
26
33
Táeb byl později jmenován do čela polovojenských jednotek Basídž, zatímco Ahmad Vahídí byl formálně potvrzen jako vrchní velitel Islámských revolučních gard.
39
41
Samotné jmenování ovšem nedokazuje, proč byl Táeb povýšen, a nikoli potrestán. Zapadá ale do širšího politického obrazu popisovaného ve zprávách: radikální odpůrci kompromisu s Washingtonem proti dohodě otevřeně mobilizovali prostřednictvím politického tlaku, demonstrací, mediální činnosti i neveřejných a veřejných vystoupení.
18 Některé zprávy a analýzy zároveň Táeba vykreslují jako člověka blízkého okruhu kolem Mojtaby Chameneího. Míru jeho skutečného vlivu ani rozhodovací mechanismus však z poskytnutých materiálů nelze nezávisle potvrdit.
34
37
Co případ ukazuje o mocenském boji v Íránu
Údajný útok odkryl rozpor mezi představiteli, kteří v diplomacii viděli cestu ke zmírnění tlaku na Írán, a jestřáby, pro něž byly ústupky ohledně Hormuzského průlivu či vztahů s Washingtonem nepřijatelné.
18
31
Důsledky přesáhly Teherán. Útoky ohrozily přepravu ropy a plynu a provoz v úžině během eskalace prudce poklesl. Jedna zpráva zaznamenala pouhých 13 lodí, které průlivem propluly v první celý den obnovené americké námořní blokády v červenci.
8 Do září Times uvedl, že v červenci a srpnu bylo v této vodní cestě zasaženo nejméně 23 plavidel.
6
Co zůstává neprokázané
Řada širších tvrzení spojených s touto epizodou — například otázky veřejné viditelnosti Mojtaby Chameneího, pravosti rozkazů vydávaných jeho jménem či údajné plány týkající se regionálních milicí, lokalit u Rudého moře nebo energetické infrastruktury — není z dodaných důkazů doložena.
Nejpevnější závěr je proto užší: podle dostupného zpravodajství vnitřní odpor radikálního křídla vůči diplomacii pomohl proměnit předběžné americko-íránské porozumění v obnovenou vojenskou konfrontaci. Následky pro námořní dopravu jsou zdokumentované, avšak úplný utajený řetězec odpovědnosti stojí na svědectví anonymních íránských zdrojů a nebyl veřejně forenzně prokázán.
1
2
19